Náhradní klíč

Robert stál u vstupních dveří se svazkem klíčů v ruce a mračil se, jako by šlo o účty, a ne o kus kovu. V předsíni byl cítit Evin mokrý kabát a prach z radiátoru. Marta si právě zula tenisky, taška z vysoké školy jí sklouzla z ramene a plácla sebou o zeď.

– Neházej s tím, zase odřeš barvu – zamumlal Robert.

– Tak si kupte lepší barvu – odsekla a shýbla se pro tašku.

Ewa pobíhala v kuchyni, něco klepalo o pracovní desku, konvice zasyčela. Obyčejný večer. Robert vytáhl ze svazku jeden klíč, ten s ošoupanou modrou hlavicí, a zvedl ho mezi prsty.

– Tady. Náhradní.

Marta se nejdřív podívala na klíč, potom na něj. Ruku nevztáhla hned.

– Vážně?

– Vážně. Pro jistotu – řekl. – Kdybys zase přišla, když spíme, nebo kdyby matka uvízla v práci, nebo cokoli. Nebudeme pokaždé vstávat ke dveřím.

– My? – tiše si odfrkla. – Vstáváš ty.

Robert sevřel čelist. Marta vzala klíč pomalu a konečky prstů přejela po jeho prstech o trochu déle, než bylo nutné. Ruku nestáhl hned. Byla to sotva půl vteřina, ale oba si toho všimli.

– Díky – řekla. – Budu hodná.

– Tomu zrovna nevěřím.

Ewa vykoukla z kuchyně s ručníkem přehozeným přes rameno.

– Co se děje?

– Robert mi dává klíč, protože jsem očividně byla oficiálně uznána za člověka – prohodila Marta.

Ewa se bez větší pozornosti usmála.

– No a dobře. Aspoň přestaneš po nocích bušit na dveře jako policie.

Marta zastrčila klíč do malé kapsičky v kabelce. Nepřestala se na Roberta dívat. On odvrátil zrak jako první.

O pár dní později se vrátila po jedenácté večer, přestože u oběda řekla, že bude nejpozději v devět. V bytě byla tma, jen lampička nad kuchyňským stolem vrhala žlutý kruh. Odemkla si potichu vlastním klíčem, téměř neslyšně, jako by si ověřovala, jestli opravdu může vejít bez ptaní. V předsíni stály Robertovy boty. Nespal.

Vyšel z kuchyně, když už si věšela kabát.

– Je půl dvanácté – řekl.

– Umím číst hodiny.

– Říkala jsi něco jiného.

– Změnilo se to.

– Změnil se ti i telefon? Protože nějak nezazvonil.

Marta se opřela zády o zeď a klidně si ho prohlédla. Měl na sobě tepláky a staré tričko, vypadal unaveně a nasraně tím velmi spořádaným způsobem, který nesnášela a který ji zároveň nějak bavil.

– Čekal jsi? – zeptala se.

– Neobracej to naruby.

– Takže jsi čekal.

Z kuchyně se ozvalo odsunutí židle. Ewa už dávno spala, ale nechali pootevřenou myčku a teď se v ní něco sesunulo. Robert se mimoděk ohlédl, jako by mu ten zvuk připomněl, že tu nejsou sami, i když to teď tak vypadalo.

– Je ti třiadvacet, Marto, a občas se chováš jako děcko – prohodil tišeji.

– Právě. Je mi třiadvacet. Ne patnáct.

To mezi nimi viselo jako hozená rukavice. Robert nic neodpověděl. Marta ho minula tak těsně, že rukáv jejího svetru zavadil o jeho bok. Ještě se zastavila u kuchyně a podívala se na hrnek stojící na stole.

– Udělal sis čaj a seděl, dokud se nevrátím? – zeptala se. – Milé.

– Běž spát.

– Dobrou noc, Roberte.

Tentokrát vyslovila jeho jméno zřetelně, bez rodinné zkráceniny, bez vřelosti, bez žertu. Jako dospělá žena k muži, ne jako dcera k otčímovi. Slyšel to. Znehybněl, ale nic s tím neudělal.

Následující večer vypadal obyčejněji. Ewa stála u sporáku, míchala omáčku a vyprávěla o někom z práce, kdo zase prošvihl termín. Marta seděla na lince v příliš velké košili, nohu přes nohu, a ujídala cherry rajčátka z misky. Robert krájel chleba. Všechno bylo tak dokonale domácí, až to bylo dusivé.

– Nesedej na lince – prohodil, aniž se na ni podíval.

– Proč? Zhroutí se?

– Protože to není stolička.

– A ty nejsi městská policie – odvětila.

Ewa se uchechtla.

– Nechte toho, oba jste nemožní.

Marta sáhla po dalším rajčátku, ale místo aby si ho strčila do pusy, zvedla ho do výšky Robertových očí. Dívala se, jak svírá ruku na noži.

– Tváříš se, jako by tě tu všechno rozčilovalo – řekla lehce. – Je to z práce, nebo ze mě?

Ewa ani nezvedla hlavu od hrnce.

– Z vás obou – zamumlala za něj. – Já už dávno ohluchla.

Robert odložil nůž trochu příliš prudce. Čepel klepla o prkénko.

– Od tebe je hlavně hluk – řekl Martě.

– A přesto vždycky slyšíš, když se vracím.

Na vteřinu se rozhostilo ticho. Jen omáčka pobublávala na mírném ohni. Ewa olízla lžíci, zašklebila se, přisolila a nevšimla si ničeho kromě vlastní večeře. Marta seskočila z linky, minula Roberta a nasypala si sůl do vody ve sklenici, jako by jí od začátku šlo právě o to. Když odcházela, zavadila rukou o jeho loket. Náhoda pro každého kromě nich.

Pak se to začalo skládat do rytmu. Marta říkala: „Budu v deset,“ a vracela se v půl dvanácté. Říkala: „Po přednáškách jdu jen na kafe,“ a vracela se po půlnoci. Pokaždé odemykala dveře vlastním klíčem o něco tišeji, o něco jistěji. Pokaždé se někde svítilo. Někdy v kuchyni, někdy v obýváku. Občas Robert seděl s notebookem, jehož obrazovka už dávno zhasla. Někdy předstíral, že si právě jde pro vodu. Někdy se ptal, kde byla. Někdy se neptal vůbec, ale díval se na hodinky. Marta to viděla a napínala ten provázek dál.

Jednoho večera Ewa usnula dřív na pohovce, zatímco seriál běžel příliš potichu. Robert ji přikryl dekou a vypnul televizi. Když odnášel hrnky do kuchyně, zámek ve dveřích cvakl. Marta vešla ve vysokých kozačkách, vlasy jí ještě voněly chladem ulice.

– Tiše, máma spí – řekl hned.

– Já vím. Vidím.

Zula si boty do ruky a šla za ním do kuchyně. Ne do pokoje. Ne do koupelny. Do kuchyně.

Postavil hrnky do dřezu a pustil vodu. Šumění bylo bezpečné, obyčejné. Marta se opřela bokem o stůl.

– Zase jsi čekal – řekla tiše.

– Myju nádobí.

– Takhle pozdě? Jasně.

Neotočil se. Viděl ji jen v odrazu černého skla. Stála klidně, nekymácela se, nevypadala unaveně. Vypadala soustředěně.

– Jde o to, že tady bydlíš a sluší se vědět, jestli se vrátíš celá – řekl nakonec.

– Vysvětluješ to mně, nebo sobě?

Zastavil vodu. Kuchyně náhle ztichla tak, že bylo slyšet ledničku a spící byt za zdí.

– Marto, nedělej z toho hru.

– Ale už to hra je.

Otočil se. Stála dva kroky od něj, v černé bundě rozepnuté pod krkem, s taškou sklouznutou z ramene. Neusmívala se. To bylo horší než úsměv.

– Vracíš se pozdě, díváš se, jestli se svítí. Já vejdu a ty předstíráš, že náhodou nespíš. Pak na mě mluvíš tím tónem, jako bys sám nevěděl, jestli mi vynadáš, nebo prostě chceš, abych tu ještě chvíli stála. – Udělala krok blíž. – Takže nekecej, že to není hra.

Robert si opřel dlaně o linku za zády, jako by se chtěl znehybnit.

– Jsi o dvacet let mladší a bydlíš s námi.

– Je mi třiadvacet – řekla okamžitě. – A dobře víš, že ti nejde o věk.

– O co tedy?

Marta naklonila hlavu. Hlas jí ztvrdl, ale nezvýšil se ani o trochu.

– O to, že vidíš, kdy odcházím v sukni a kdy v teplákách. O to, že slyšíš zámek a už nespíš. O to, že jsi mi dal klíč jako pro jistotu, a teď se chováš, jako by každý můj příchod do tohohle bytu byl něco, co se snažíš ovládat. – Přesunula prsty po popruhu tašky. – A o to, že se ti to nedaří.

Sevřel zuby. Nezapřel to. I to byla odpověď.

– Měla bys jít spát – řekl, ale znělo to mrtvě.

– Měla. – Nehnula se. – Ale nejdřív jsem chtěla vidět, jestli konečně přestaneš předstírat, že moje pozdní návraty jsou náhoda jen pro mě.

Mlčel.

Marta vytáhla z kabelky náhradní klíč. Položila ho na stůl mezi ně. Kov tiše, a přesto ostře cinkl o desku.

– Není to jen klíč – řekla. – A oba už to víme.

Robert se díval na klíč, potom na ni. V bytě za zdí se Ewa otočila na druhý bok a pohovka tiše zasténala. Ani jeden z nich se nepohnul. Celá jejich opatrnost, všechny nedořečené věty a pohledy náhle stanuly na jednom místě, bez zástěrky.

– Marto… – začal.

– Ne, teď poslouchej ty. – Odtlačila se od stolu a přistoupila tak blízko, že musel zvednout hlavu jen nepatrně. – Jestli to chceš ukončit, tak to ukonči. Dneska. Bez všech těch scén na téma „je pozdě“, „kde jsi byla“, „měla jsi zavolat“. Ale jestli ještě jednou necháš rozsvíceno a budeš čekat, tak mi netlač do hlavy, že jde o pořádek v domě.

Dívali se na sebe dlouho, příliš dlouho na obyčejný rozhovor v kuchyni. Robert ruku po klíči nenatáhl. Neřekl jí, aby mu ho vrátila. Neřekl ani „přestaň“. A to znamenalo víc než jakákoli slova.

Marta vzala klíč ze stolu, schovala ho zpátky do kabelky a ustoupila o krok.

– Přesně tak – řekla tiše.

Otočila se a bez spěchu vyšla z kuchyně. Robert zůstal u linky s dlaněmi zabořenými do její hrany a naslouchal jejím krokům na chodbě a cvaknutí dveří pokoje. Nerozběhl se za ní. Nešel ani do ložnice. Stál v přítmí a díval se na místo, kde před chvílí ležel klíč.

Už nebyl náhradní. Už nebyl „pro každý případ“. Právě si to oba řekli, jen ne těmito slovy.

Večer, který přestává být náhodou

Robert ještě chvíli stál v kuchyni, dokud mu na hraně linky neznecitlivěly prsty. Pak zhasl lampu nad dřezem, prošel temnou předsíní a zastavil se u obýváku. Ewa dál spala pod dekou s otevřenou dlaní položenou na polštáři. Díval se na ni možná dvě sekundy, možná pět. Pak šel sám do ložnice a zavřel dveře tišeji než obvykle.

Následujícího dne se nestalo nic, co by se dalo nazvat scénou. A právě to bylo nejhorší.

Ráno Marta vyšla z pokoje později než obvykle, s mokrými vlasy a hrnkem kávy v ruce. Ewa se hemžila u stolu a házela do tašky dokumenty, telefon a klíče od auta. Robert stál u kávovaru a díval se, jak černý pramínek stéká do šálku.

– Vrátím se pozdě – prohodila Ewa a upravila si popruh kabelky. – Schůzka se protáhne. Nečekejte s večeří.

– Jasně – odpověděl Robert.

Marta se opřela bokem o linku a podívala se na něj přes okraj hrnku. Ani úsměv, ani mrknutí. Jen klidný, nestydatě pozorný pohled. Jako by zjišťovala, jestli bude po noci dál předstírat.

Neřekla ani slovo. Prošla kolem něj tak těsně, že ucítil její šampon, a posadila se ke stolu vedle matky. Bavily se o něčem obyčejném, o termínech, o studijním oddělení, o tom, že ve městě jsou zase zácpy. Robert slyšel jednotlivá slova, ale nedokázal je poskládat do smyslu. V hlavě měl jen to krátké „Přesně tak“ z předchozího večera, jako třísku vraženou pod kůži.

Večer se vrátil dřív než obvykle. Sám by nedokázal říct, jestli to udělal záměrně, nebo se prostě přestal obelhávat. Shodil sako přes opěradlo židle v kuchyni, nalil si vodu a chvíli stál bez hnutí. V bytě bylo prázdno. Ewa psala, že jede rovnou z práce k sestře pomoct jí s papíry a vrátí se pozdě. Marta měla „nějaké hodiny“, tolik řekla ráno. Bez času, bez vysvětlení.

Otevřel lednici a zase ji zavřel. Zapnul televizi v obýváku, po pěti minutách ji ztlumil. Nakonec si svlékl košili, protože bylo dusno, a hodil ji na křeslo. Posadil se na pohovku jen v domácích kalhotách, s lokty opřenými o kolena. Na obrazovce běžel nějaký zápas bez zvuku. Nedíval se.

Klíč se v zámku otočil ve dvaadvacet čtyřicet.

Uslyšel ho okamžitě. To kovové cvaknutí už dávno nebylo jen obyčejným zvukem dveří. Tentokrát však nevstal. Nešel do předsíně. Nerozsvítil další světlo. Seděl bez košile v teplém přítmí obýváku, když Marta vstoupila do bytu.

Nejprve uslyšel měkké ťuknutí jejích bot o podlahu. Pak zašustění bundy. Potom ji uviděl v průchodu.

Měla na sobě tmavou sukni končící několik prstů nad koleny, tenký svetr a rozpuštěné vlasy, trochu pomačkané od města a večera. V jedné ruce držela kabelku, druhou za sebou zavřela dveře. Vteřinu tak stáli několik metrů od sebe v naprostém tichu.

Nezeptala se, proč nevyšel. Nepronesla žádné „ó, ty jsi tady“. Nepředstírala překvapení. Podívala se na jeho nahý hrudník, pak výš, přímo do tváře, a vešla dál do bytu, jako by právě na to čekala.

Robert se pomalu narovnal.

– Ewa tu není – řekl, dřív než se stačil zarazit.

– Vím. – Marta zavěsila bundu na věšák v předsíni, aniž z něj spustila oči. – Psala mi.

Nechala boty u zdi a bosá přešla po plovoucí podlaze do obýváku. Kabelku položila na komodu u vchodu, ne na svou obvyklou židli, ne jako někdo, kdo se vrátil jen na chvíli. Pak se zastavila u pohovky. Blízko. Tak blízko, že stačilo natáhnout ruku.

– Jak dlouho tu sedíš? – zeptala se.

– Dost dlouho.

Koutek jejích úst se zachvěl.

– Takže jsi přece jen čekal.

Neodpověděl. V čelisti se mu pohnul sval. Marta naklonila hlavu lehce na stranu, stejně jako tehdy v kuchyni, když ho slovy zbavovala posledních zbytků výmluv.

– Měl jsi dnes někam jít? – zeptala se klidně.

– Měl.

– A nešel jsi.

– Ne.

To „ne“ mezi nimi zůstalo viset těžké a prosté. Bez kličkování, bez zástěrek.

Marta udělala ještě půl kroku. Matrace pohovky se pod ním prohnula, když se instinktivně odtáhl, aby jí udělal místo nebo zvětšil odstup — sám už nevěděl. Její kolena se dotkla jeho stehna. Přes látku cítil teplo jejích nohou.

– Dobře – řekla tiše.

Jedním pohybem si trochu nadzvedla sukni, ne vysoko, jen tak, aby se jí snáz posadilo, a posadila se mu tváří v tvář na klín, jistě, bez zaváhání, jako by to dělala odjakživa. Robert ztuhl. Jeho ruce, instinktivně zvednuté, zůstaly viset po stranách, protože nevěděly, zda ji odstrčit, nebo zachytit, aby nespadla.

Látka její sukně se rozprostřela na jeho stehnech. Její váha byla konkrétní, skutečná, nezaměnitelná s žádnou fantazií. Marta se jednou dlaní opřela o opěradlo pohovky za jeho ramenem, druhou mu lehce položila na zátylek.

– Schválně jsem si ji nepřevlékla – zamumlala a dívala se mu na rty, potom znovu do očí. – Abys neměl pochybnosti.

Robert vdechl nosem. Jeho ruce nakonec klesly, ale ne na její boky. Na pohovku, po obou stranách jejích stehen, jako by se stále snažil zachovat nějaký poslední řád.

– Marto…

– Neříkej moje jméno, jako by ses ještě chtěl zachránit – řekla. Hlas měla tichý, téměř měkký, ale bez slitování. – Na to už je pozdě.

Naklonila se. Vlasy mu zlehka pohladily rameno. Rty měla těsně u jeho ucha a dech horký a pravidelný. A tehdy zašeptala:

– Matka si stejně ničeho nevšimne.

Ta slova pronikla pod kůži rychleji než dotek. Robert sevřel ruce na okraji sedáku tak silně, až mu zbělely klouby. Vteřinu, dvě, tři nic neudělal. Marta se neodtahovala. Klidně na něm seděla, sebejistá až k drzosti, a čekala na odpověď ne ve slovech, ale v pohybu.

– Řekni mi, ať vstanu – zašeptala ještě. – Ale bez lži v hlase.

Zvedl k ní oči. Byla příliš blízko na to, aby mohl předstírat, že v ní vidí Ewino dítě, spolubydlící nebo problém k vyřešení. Bylo jí třiadvacet, měla chladné oči a plné vědomí toho, co dělá. Už nezůstával žádný opar.

Z chodby doléhal tichý hukot lednice. Na ulici pod domem někdo zabouchl dveře auta. Televizor vrhal po stěně němý blikající obraz. Obyčejné zvuky bytu, který najednou přestal být obyčejný.

Robert pustil okraj pohovky. Jedna jeho ruka se přesunula na její pas. Druhá na stehno nad kolenem, těžce, rozhodně. Ne proto, aby ji odstrčil.

Marta pomalu vydechla, jako by právě to chtěla od začátku slyšet — ne slovo, ale váhu ruky.

– Přesně tak – řekla tiše.

Tentokrát se naklonil on. Nepolíbil ji hned. Zastavil tvář centimetr od její, jako by si ještě na zlomek vteřiny ověřoval, že to opravdu dělá. Marta neustoupila ani o milimetr. Dotkla se prsty jeho tváře a krátce jimi přejela po strništi.

– Rozhodni se až do konce – zamumlala.

To ho zlomilo.

Políbil ji krátce, tvrdě, spíš jako přiznání než něhu. Marta okamžitě odpověděla a chytila ho za zátylek. Druhý polibek už byl delší, hlubší, bez opatrného zkoumání terénu. Její boky se mu na klíně nepatrně pohnuly a z hrdla se mu vydral hluboký, přerývaný zvuk, který od sebe snad ani nečekal.

Odtrhl se první. Ne proto, aby skončil. Otočil hlavu ke dveřím obýváku, těm širokým, které obvykle zůstávaly otevřené do předsíně a kuchyně. Chvíli hleděl na temný obdélník chodby.

Marta ten pohyb beze slova sledovala. Už věděla.

Robert ji pevněji objal, lehce ji zvedl z klína a znovu posadil, aby spolu s ní vstal. Když se postavila na podlahu, stále od něj byla krok, možná půl. Úplně se od sebe neodloučili. Jeho dlaň ji držela za bok. Druhou sáhl ke dveřím obýváku.

Nezabouchl je prudce. Byl to horší druh jistoty. Pomalý. Uvědomělý. Zatlačil křídlo, až zapadl zámek. Tiché cvaknutí zaznělo téměř stejně jako otočení klíče v zámku vchodových dveří.

Marta se na něj dívala bez mrknutí.

– Takže už ano – řekla.

Robert se k ní otočil. Ve tváři už neměl tu křečovitou obranu z kuchyně, jen něco těžšího a prostšího.

– Ano – odpověděl.

To jediné slovo změnilo všechno víc než polibek.

Marta k němu přistoupila sama. Nečekala, až ji přitáhne. Vsouvala mu ruce pod paže, nehty se lehce zachytila o jeho záda a zvedla tvář. Tentokrát byl polibek pomalejší, ale nestydatější. V obýváku se udělalo těsněji, přestože nábytek stál pořád na svém místě. Robert s ní ustoupil o půl kroku, až se její nohy opřely o okraj pohovky.

Sukně se jí při dosednutí vyhrnula výš a on se nad ni sklonil. Jeho dlaň sklouzla po jejím stehně a zastavila se na látce, na hranici, která ještě ráno neexistovala. Marta zaklonila hlavu a krátce, ostře se usmála jako někdo, kdo vyhrál sázku, ale nehodlá slavit, jen pokračovat v braní.

– Teď už neříkej, že to byla náhoda – řekla.

– Neřeknu.

Posadil se vedle ní jen na okamžik, aby se jí zblízka podíval do tváře, jako by si chtěl tu vteřinu přesně zapamatovat. Pak jí sklouzl dlaní na zátylek, znovu si ji přitáhl k sobě a přestal mezi nimi nechávat prostor pro opatrnost.

Za zavřenými dveřmi obýváku byl byt pořád tím samým bytem: lednice vrčela, někde soused pustil vodu, z ulice dovnitř pronikalo rozmazané světlo lamp. A přesto už všechno fungovalo podle jiného řádu. Klíč v její kabelce neznamenal návrat domů. Znamenal vstup bez ptaní. Jeho ruce na jejím těle nebyly omylem okamžiku. Byla to volba, kterou právě učinil, když zavřel dveře.

A když ho po několika dalších minutách Marta lehce odstrčila jen proto, aby popadla dech a podívala se mu přímo do očí, nebyl v ní ani stín zaváhání.

– Dobře – řekla chraplavě. – Tak teď s tím žij.

Robert na ni chvíli hleděl a těžce oddechoval. Pak jednou krátce přikývl.

Protože to už nebyla hra u kuchyňské linky ani přetahovaná pohledy. Stal se z toho čin. V tomhle obýváku, za zavřenými dveřmi, se jejich vztah přestal dát popsat starými slovy. A oba věděli, že až se ty dveře znovu otevřou, nic je nevrátí na místo před tímto večerem.

Ráno po překročení hranice

Ráno proniklo do obýváku šedé a ploché světlo, bez ptaní. Nebylo milosrdné. Ukazovalo všechno: shrnutou deku na podlaze, její svetr přehozený přes opěradlo pohovky, jeho tričko pohozené u stolku. Robert otevřel oči jako první. Vteřinu zíral do stropu, jako by doufal, že když se nepohne, noc zůstane nocí. Pak ucítil tíhu na rameni. Marta spala na boku, tvář opřenou o jeho biceps, vlasy měla rozprostřené po polštáři, který tu včera nebyl.

Polkl. Opatrně vytáhl ruku. Marta něco nesrozumitelně zamručela a sevřela prsty látku jeho kalhot, ale neprobudila se. Opatrně vstal. Bosou nohou narazil na její sukni ležící u pohovky. Instinktivně nohu stáhl, jako by se dotkl něčeho horkého.

V kuchyni nalil vodu do konvice. Ruce měl klidné, jen dech příliš rychlý. Když pokládal hrnky na linku, jeden narazil do druhého hlasitěji, než chtěl. Znehybněl a podíval se směrem k chodbě. Ticho. Ewa tu nebyla. Dveře ložnice zůstávaly stále zavřené, od noci prázdné.

Za zády uslyšel měkký šelest bosých chodidel. Marta vešla do kuchyně v jeho tričku ledabyle přehozeném přes sebe, s vlasy svázanými nedbalým pohybem ruky. Vypadala, jako by vstala u sebe doma. A právě to ho zasáhlo nejvíc.

Opřela se bokem o linku a podívala se na něj bez úsměvu.

– Máš kafe, nebo tu budeš jen stát a předstírat, že jsi z reklamy na cereálie? – zeptala se tiše.

Robert si odkašlal.

– Kafe je.

– Tak ho nalij.

Nehýbala se. Dívala se, jak bere šálky, jak odměřuje mletou kávu, jak se celých několik vteřin vyhýbá jejímu pohledu. Pak se při tom vyhýbání sám přistihl a konečně se na ni podíval přímo.

– Ewa se může před polednem vrátit pro dokumenty – řekl.

Marta přikývla, jako by právě zmínil počasí.

– Tak nestůjme v průchodu.

Prošla kolem něj tak těsně, že látka trička pohladila jeho břicho. Otevřela lednici, vyndala máslo, sýr a vejce. Normální pohyby. Stejný dům. Jenže teď v sobě každé sáhnutí po něčem ze skříňky neslo tu noc, stále živou pod kůží.

– Sedni si – hodila po něm. – Začínáš vypadat, jako bys měl dostat infarkt z toustovače.

– Marto...

Otočila hlavu. Obočí zvedla jen nepatrně.

– Co?

Posadil se ke stolu, ale jen na okraj židle. Lokty si opřel o kolena a propletl prsty. Mluvil tišeji než obvykle.

– To, co bylo včera...

– Bylo to vědomé – skočila mu do řeči. Rozbila vejce o okraj pánve. – Neříkej teď, že si to nepamatuješ.

– Pamatuju.

– Tak dobře.

Máslo zasyčelo na rozpálené pánvi. Marta s ní jistě pohybovala, jako by v téhle kuchyni po takových nocích už dlouho připravovala snídaně. Robert ten klid sledoval se směsicí zlosti a obdivu.

– Nemůžeš se chovat, jako by to nic neměnilo – řekl.

Otočila se k němu se stěrkou v ruce.

– A ty se nemůžeš chovat, jako bys ty dveře nezavřel sám. Tak si přestaňme kecat o náhodě.

Chvíli na sebe hleděli. Konvice cvakla a přešla do ticha. Robert vstal, zalil kávu a postavil jeden hrnek k její ruce. Dotkla se ho prsty, ale hned ho nezvedla.

– Nejde o náhodu – řekl. – Jde o to, co bude dál.

– Konečně nějaká rozumná věta.

Přendala míchaná vejce na dva talíře. Jeden postavila před něj, druhý odnesla ke stolu. Posadila se naproti, jednu nohu si podsunula pod sebe. Nohy židle lehce zavrzaly o dlaždice.

– Tak mluv – pobídla ho. – Co bude dál?

Robert vzal vidličku a zase ji odložil. Neměl hlad, ale donutil se k jednomu soustu, jako by obyčejné jídlo mohlo vrátit obyčejný rozhovor.

– Ewa se to nesmí dozvědět.

Marta tiše odfrkla.

– No vida, objev dne.

– Nedělám si legraci.

– Já taky ne. Jen jsem nepotřebovala celou noc, abych došla ke stejnému závěru.

Robert zmlkl. Její tvář byla klidná, ale pohled tvrdý. Nebylo v ní ranní zahanbení, ve které možná doufal. Nesnažila se znovu získat nevinnost. Seděla na druhé straně stolu a vypadala jako někdo, kdo už posunul nábytek a nemá v úmyslu vracet ho na původní místo.

– Nemůže to vypadat jako včera – řekl nakonec. – Ne před ní. Ne takovým způsobem.

Marta se napila kávy. Odložila hrnek velmi opatrně.

– Takže přece jen chceš nějakou dohodu.

– Chci, abychom za tři dny nerozbili celý dům.

– To už je blíž pravdě.

Položila vidličku na talíř a trochu se nad stolem naklonila.

– Teď mě dobře poslouchej. Nebudu dělat scény. Nebudu tě chytat za ruku před matkou. Nebudu psát pitomé zprávy, které by mohla uvidět. Ale nezkoušej mi říkat, že to má zmizet. Protože nezmizí.

Robert to přijal mlčením. Sevřel čelist tak silně, až se mu zachvěl sval u spánku.

– Rozumíš? – dodala.

– Rozumím.

– A nedívej se tak, jako bys to jen přečkával. Včera jsi to nepřečkal.

Z chodby se ozvalo krátké zavrčení výtahu zastavujícího o patro níž. Oba se instinktivně podívali ke vchodovým dveřím. Robert se narovnal. Marta se ani nepohnula, jen přejela dlaní po lince a přitáhla si svůj hrnek blíž.

Někdo výtahem jel dál. Ticho se vrátilo, těžké a husté.

Robert vydechl nosem.

– Nemůžeš mě takhle pokaždé zkoušet – řekl.

– Můžu – odvětila. – Jen je otázka, jestli to vydržíš.

Vstala od stolu, vzala talíř a odložila ho do dřezu. Na chvíli pustila vodu, opláchla vidličku a zase ji zastavila. Pak se vrátila do předsíně. Robert šel za ní o dvě vteřiny později, jako by se bál nechat ji samotnou byť jen na okamžik, přestože sám nevěděl, jestli z opatrnosti, nebo kvůli něčemu opačnému.

Na komodě ležela její kabelka. Marta ji zvedla, rozepnula zip a chvíli něco hledala. Robert věděl co, ještě než se zablesklo kovem.

Náhradní klíč spočinul na její dlani. Malý, obyčejný, ničím nevynikal. Včera byl jen předmětem, který jí umožnil vejít. Teď vypadal jako znamení dohody, kterou nikdo nepodepsal, a přesto pod ní už oba stáli.

Marta se podívala na klíč, potom na něj. Nepodala mu ho. Nezeptala se, jestli ho má vrátit.

Prostě ho znovu zasunula do vnitřní kapsy kabelky a zapnula zip.

Ten drobný zvuk zazněl tišeji než večerní cvaknutí dveří obýváku, ale bylo v něm víc definitivnosti.

– Večer se vrátím po deváté – řekla klidně.

Robert svraštil čelo.

– Marto...

– Neptám se tě, jestli můžu. Říkám ti, v kolik budu.

Udělala krok blíž. Nedotkla se ho, ale stanula tak blízko, že musel lehce zvednout bradu, aby udržel její pohled. Byla bosá, vlasy měla ledabyle sepnuté, na ramenou jeho košili. A přesto zněla jako někdo, kdo právě stanovuje pravidla v cizím domě a ví, že už ji nikdo nezvrátí.

– Jestli teď chceš ještě jednou předstírat, že to bylo naposledy, tak si to ušetři – řekla. – Je to ztráta času.

Robert dlouho mlčel. Na schodišti někdo práskl dveřmi. V trubkách zašuměla voda. Byt dýchal všedností, která se najednou stala jen tenkou stěnou.

Nakonec přikývl. Neochotně. Zřetelně. Beze slova, protože slovo by to jen ještě víc zpečetilo.

Marta ten pohyb přijala bez triumfu. Jako něco, co jí náleželo.

Otočila se, sáhla po svých botách a obula si je. Potom ze sebe stáhla jeho košili, rychle ji složila a podala mu ji do ruky. Pod ní měla svetr, který si předtím přehodila přes sebe, už upravený, už obyčejný. Právě to bylo nejhorší.

– Ukliď obývák – prohodila. – Deka vypadá, jako by tu byla party.

Minula ho a odešla do svého pokoje. Bez spěchu. Bez ohlížení. Robert zůstal v předsíni s vlastní pomačkanou košilí v ruce a hleděl na zavřené dveře, za nimiž zmizela.

Po několika sekundách se vydal do obýváku. Zvedl deku, sebral polštář z podlahy, uhladil přehoz na pohovce. Pohyby měl mechanické, ale už v nich nebylo váhání z noci ani panika z rána. Byl v nich souhlas s něčím mnohem horším: s opakováním.

Když se z chodby ozval zvuk otevírané Martiny skříně a šustění oblečení, Robert se zastavil s polštářem v rukou. Podíval se na komodu v předsíni, na níž ještě včera ležela její kabelka. Teď už tam nebyla. Klíč také zmizel z dohledu.

A právě proto se stal důležitějším než kdy dřív.

Robert položil polštář na místo. Obývák zase vypadal normálně. Byla to jediná věc, kterou ještě šlo uspořádat. Zbytek už byl dohodnutý.