Společné tajemství

Kuba vešel do ložnice svého otce a Marty jen na chvíli. Alespoň sám sebe o tom přesvědčoval, když stál u komody s rukou zastrčenou ve druhé zásuvce shora. Dole v domě hučela myčka, televize byla vypnutá a Andrzej od rána nebyl doma. Marta se měla vrátit pozdě z jakési schůzky, alespoň to řekla u oběda. Dům byl tichý, až příliš tichý, a právě to ticho mu dodalo odvahu.

Vytáhl tenkou tmavou látku, hladší, než čekal. Zůstal s ní v rukou, jako by si ještě mohl sám před sebou namlouvat, že jde jen o dotek, o impuls, o hloupý pud. Srdce mu bušilo v hrdle. Stál mezi postelí a komodou, napjatý, nasraný sám na sebe, a přesto to nevracel zpátky. Naopak — sevřel to pevněji.

Kroky na chodbě uslyšel teprve ve chvíli, kdy už bylo pozdě.

Klikou někdo krátce pohnul. Dveře se otevřely bez spěchu. Marta stanula ve dveřích s kabelkou sklouznutou z ramene, ve světlé košili a tmavé sukni, jako by se vracela z obyčejného večera, a ne přímo doprostřed jeho ponížení. Nejprve se podívala na jeho tvář. Potom na jeho ruku. Pak znovu na něj.

Kuba ztuhl.

— Já jenom... — začal, ale hlas se mu zadrhl.

Marta hned nevešla. Lehce se opřela o rám dveří a přimhouřila oči. Nevypadala šokovaně. To bylo horší.

— Jenom co? — zeptala se klidně.

Kuba chtěl prádlo instinktivně schovat za záda, ale ten pohyb byl tak dětinský, že se za něj sám nenáviděl. Spustil ruku podél těla a sevřel čelist.

— Promiň.

— To není odpověď.

Mlčel. V uších mu bušila krev. Chtěl ji obejít, utéct do svého pokoje, prásknout dveřmi a předstírat, že se nic nestalo, ale ona pořád stála v průchodu, klidná, nehybná, jistá si tím, že se nepohne.

— Ukaž — řekla.

Zvedl ruku jako odsouzenec odevzdávající důkaz. Látka visela mezi jeho prsty. Marta se ještě chvíli dívala, potom vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Cvaknutí zámku zaznělo v tichu nepřirozeně hlasitě.

Kuba prudce zvedl hlavu.

— Marto...

Neodpověděla hned. Položila kabelku na křeslo pod oknem a potom bez spěchu otočila klíčem v zámku. Teprve pak se na něj podívala přímo. V její tváři nebyla ani panika, ani teatrální pohoršení. Byla v ní zato jakási chladná zvědavost, která mu sevřela žaludek silněji než strach.

— Když už se hrabeš v mých věcech — řekla — nebudeme předstírat, že nevím, proč jsi sem přišel.

— Není to tak.

Tiše odfrkla.

— Neurážej mě ubohou lží.

Udělala dva kroky jeho směrem. Instinktivně ustoupil, až lýtkem narazil do okraje postele. Nesedl si, jen tam zůstal stát, napjatý jako struna. Marta se zastavila blízko, ale nedotkla se ho. Její pohled sklouzl na látku v jeho ruce a vrátil se k jeho tváři.

— Máš červené uši — poznamenala suše. — Dokonce i teď.

Kuba sklopil oči.

— Řekl jsem, že mě to mrzí.

— A já jsem neřekla, že chci omluvu.

To ho vyvedlo z míry. Zamrkal, jako by špatně slyšel.

Marta k němu natáhla ruku. Na vteřinu si myslel, že mu vezme to, co drží, nebo ho s chladnou přesností, která se k ní hodila, udeří. Místo toho se jen velmi lehce dotkla jeho zápěstí a spustila mu ruku dolů, aby látka mezi nimi byla znovu dobře vidět.

— Když už sis to vzal — řekla tiše — obleč si to.

Kuba ztuhl tak náhle, jako by mu někdo přerušil přívod vzduchu.

— Cože?

— Slyšel jsi.

— Ne.

— Ne? — zopakovala klidně, bez zvýšení hlasu, ale v tom jediném slově byla taková jistota, že znělo hrozivěji než křik. — Tak mám zavolat tvého otce a společně si promluvíme o tom, co děláš v naší ložnici s mým prádlem v ruce?

Kuba zbledl.

— Proč to děláš?

Marta naklonila hlavu. — Protože chci vidět, jestli jsi tak odvážný, jak sis před pěti minutami myslel.

V pokoji se udělalo dusno. Z přízemí se stále ozývalo tiché hučení myčky, absurdně obyčejné ve srovnání s tím, co se dělo tady. Kuba na ni bezmocně hleděl a snažil se v její tváři najít vtip, provokaci, cokoli, co by mu umožnilo stáhnout se bez úplného ponížení. Nic takového tam nebylo.

— Marto, já...

— Obleč si to — zopakovala.

Nezvýšila hlas. Nemusela. Stála vzpřímeně, s rukama volně spuštěnýma podél těla, jako by to nebyla ona, kdo stál u dveří s klíčem, jako by to nebyla ona, kdo jediným pohybem obrátil všechno, co ještě před chvílí působilo jednoduše: stud, útěk, hádku. Teď už nezbývalo místo pro žádný z těch scénářů.

Kuba polkl. Prsty se mu viditelně třásly. Ještě chvíli zůstával nehybně stát a zatínal čelist tak silně, až ho bolela. Potom odvrátil pohled, jako by nesnesl dívat se jí do očí, a roztřeseným pohybem začal plnit její příkaz.

Marta ustoupila o krok a poskytla mu prostor, ale ani na vteřinu od něj neodtrhla oči.

Právě to bylo nejhorší. A nejznepokojivější.

Nesmála se. Nekázala mu. Nezachraňovala ho. Dívala se.

On bojoval s vlastním dechem a s pocitem, že za chvíli zaživa shoří už jen z vědomí, že je tak přesně pozorován. Každý pohyb působil příliš hlasitě. Šustění látky v jeho rukou znělo jako hluk. Když skončil, instinktivně se chtěl zakrýt, zkřížit ruce, sednout si, cokoli, jen aby se pod jejím pohledem zmenšil.

— Ruce dolů — řekla Marta okamžitě.

Poslechl. Jako idiot, pomyslel si s nenávistí k sobě. Jako někdo, kdo mohl ještě před chvílí utéct, ale teď už neuteče.

Marta si ho dlouhou chvíli prohlížela. Potom prošla kolem něj a ještě jednou zkontrolovala zámek, jako by se chtěla ujistit. Tiché cinknutí klíče o kov všechno zpečetilo.

— Dobře — řekla.

To jediné slovo ho zasáhlo silněji než urážka.

Otočila se ode dveří a kývla bradou ke židli u toaletního stolku.

— Postav se tam. A neopovažuj se z toho dělat legraci, Kubo. Už nejsi dítě.

Přešel tam a cítil pod chodidly měkkost koberce i vlastní třes, který nedokázal ovládnout. Postavil se na místo, kam ho poslala, strnulý, zahanbený a vzrušený tím vším způsobem, který se bál pojmenovat dokonce i ve svých myšlenkách.

Marta ho ještě chvíli pozorovala, potom si naproti němu sedla na okraj postele. Narovnala záda, překřížila nohy a propletla prsty na koleni. Jako soudce. Jako žena, která už nehodlá odevzdat kontrolu.

— Teď — řekla tiše — se na mě budeš dívat a zůstaneš tady, dokud se nerozhodnu, co bude dál.

Kuba zvedl oči. Tentokrát je neodvrátil jako první.

Zamčené dveře

Kuba stál nehybně u toaletního stolku, jako by ho někdo přibil k podlaze. Lampička u postele vrhala teplé, tlumené světlo, které mu neposkytovalo žádný stín, do něhož by se mohl schovat. Marta seděla naproti němu, klidná, s rukama propletenýma na koleni. Nic neříkala. Jen se dívala.

První minuta se táhla jako drát. Potom druhá. Kuba cítil, jak ho pálí uši, šíje i kůže na hrudi. Snažil se dýchat pravidelně, ale dech se mu co chvíli rozpadal. Jednou otevřel ústa, jako by chtěl něco říct.

— Ne — vyštěkla Marta okamžitě.

Zavřel ústa.

Její pohled nebyl hysterický ani pobavený. To bylo horší. Byl pozorný. Přesný. Takový, který zvažuje, zapamatovává si a neposkytuje žádnou úlevu.

— Jak dlouho už to trvá? — zeptala se nakonec.

Kuba polkl. — Nevím.

— To není odpověď.

— Nějakou dobu.

Marta lehce naklonila hlavu. — „Nějakou dobu“ taky ne.

Sevřel čelist. — Několik měsíců.

Ani se nepohnula. — A myslel sis, že se to nikdy nedozvím?

— Nemyslel jsem.

— Tomu zrovna věřím — řekla suše.

V pokoji bylo takové ticho, že slyšel tlukot vlastního pulzu. Marta přejela pohledem po jeho tváři, krku, ramenou, níž, bez spěchu, bez předstírání, že se dívá jinam. Kuba to vydržel možná proto, že už neměl kam utéct. Nebo proto, že právě to ho nejvíc ničilo.

— Díváš se na podlahu — řekla.

Okamžitě zvedl oči.

— Lepší.

To „lepší“ znovu znělo jako dotek na místě, na kterém být neměl.

Marta vstala až po delší chvíli. Pomalu, bez prudkých pohybů. Podpatek lehce klapl o podlahu, když udělala jeden krok a potom druhý. Kuba se celý napjal, ale neustoupil. Zastavila se před ním tak blízko, že cítil její parfém, teplý a trochu těžký v uzavřeném pokoji.

— Dívej se na mě pořádně — řekla tiše.

Díval se.

Nedotkla se ho hned. Nejprve jen stála a nechávala napětí mezi nimi narůstat jako něco živého. Potom zvedla ruku a přejela mu klouby prstů po bradě, čímž ho přiměla, aby neskláněl tvář.

— Víš, co je na tom nejhorší? — zeptala se.

Kuba mlčel.

— Že ty opravdu vidíš. — Její hlas byl téměř lhostejný, ale pod povrchem se skrývalo něco tvrdšího. — Tak dlouho. Tak vytrvale. Jako by nic jiného neexistovalo.

Prsty mu sklouzly z brady. Na okamžik zůstaly u krku a sotva se dotýkaly kůže.

— Andrzej se na mě nikdy tak dlouho nedíval.

Ta věta mezi nimi visela tíživěji než všechno předtím.

Kuba sebou trhl, jako by ho udeřila. Ne proto, že zvýšila hlas. Právě proto, že ho nezvýšila. Řekla to prostě, bez příkras, bez slz, bez celé té teatrální křivdy. Jako fakt, který už dávno nemusela skrývat ani sama před sebou.

— Marto...

— Teď neříkej „promiň“. — Stáhla ruku. — Ani nic chytrého. Zkazíš to.

Stáhl obočí. — Co?

— Chvíli, kdy alespoň jeden z nás nelže.

Chvíli na sebe zblízka hleděli, bez jakékoli ochrany. Nakonec Marta vydechla nosem, otočila se a přešla k posteli. Znovu si sedla, ale už jinak, tíž. Jako by najednou pocítila únavu, kterou předtím nepřipouštěla.

— Pojď — řekla.

Kuba zaváhal jen vteřinu. Přistoupil.

— Blíž.

Stál těsně před ní.

Marta k němu vzhlédla. — Pořád se třeseš.

— A ty ne.

Vyklenutý koutek jejích úst se zachvěl. — Nebuď si tak jistý.

Natáhla ruku a položila mu dlaň na bok, tam, kde byla tenká látka nejabsurdnějším důkazem toho, co se právě děje. Nestiskla ho silně. Stačilo, že se ho dotkla. Kuba na zlomek vteřiny zavřel oči.

— Otevři je — řekla.

Poslechl.

— Hodný chlapec — prohodila, ale bez něhy. Spíš jako by zkoušela, co s těmi slovy udělá.

Udělal přesně to, čeho se bál: roztřásl se ještě víc.

Marta si toho všimla. Samozřejmě, že si toho všimla. Znovu vstala, tentokrát už bez odstupu. Její tvář byla velmi blízko. Kuba cítil na rtech teplo jejího dechu, přestože se ho ještě nedotýkala. Na vteřinu si myslel, že je to znovu nějaká hra na hranici, že se zastaví těsně před ní.

Nezastavila se.

Polibek nebyl něžný ani romantický. Byl zkoumavý, hladový a trochu rozzlobený. Kuba odpověděl okamžitě, příliš rychle, příliš silně, jako by v něm prasklo něco napínaného od chvíle, kdy vešla do pokoje. Marta mu položila ruce na zátylek a přitáhla si ho blíž, pak se jako první odtáhla.

— Stačí — řekla, dřív než stačil znovu dosáhnout rty na její.

Tiše oddechoval. — Stačí?

— Pro teď.

Chvíli vypadal, jako by chtěl protestovat. Pak uviděl její tvář a zmlkl. Nebyl v ní ústup. Bylo v ní rozhodnutí.

— Pojď — prohodila.

Ne k manželské posteli. Ke dveřím. Otevřela je, na vteřinu naslouchala prázdné chodbě a kývla. Kuba vyšel první, ztuhlý, ještě omámený. Marta zhasla lampičku, zamkla za sebou dveře už bez klíče a vydala se za ním temnou chodbou do jeho pokoje.

Uvnitř bylo chladněji. Psací stůl zavalený věcmi, nedovřená skříň, mikina přehozená přes židli. Obyčejný bordel dospělého chlapa, který pořád bydlí s otcem. Marta vešla a jednou se po pokoji rozhlédla, jako by posuzovala cizí území, a pak zavřela dveře obyčejnou klikou.

— Rozsvítím? — zeptal se Kuba.

— Ne. Takhle je to dobré.

Světlo pouliční lampy pronikalo roletou v tenkých pruzích. Marta si zulа boty, postavila je úhledně ke zdi a sedla si na okraj jeho postele, jako by to dělala odjakživa. Kuba stál uprostřed pokoje a bezradně na ni hleděl.

— Nebudeš se vracet? — zeptal se nakonec.

— Ne.

— A když otec...

— Dnes se před nocí nevrátí. Zítra ráno bude v kuchyni jako vždycky. — Tvrdě se na něj podívala. — Ty taky budeš jako vždycky. Rozumíš?

— Ano.

— Dobře.

Přitáhla ho za ruku. Tentokrát bez rozkazu, ale také bez možnosti odmítnout. Posadil se vedle ní. Chvíli mlčeli a naslouchali vlastním dechům a vzdálenému šumu auta za oknem. Marta položila hlavu na jeho rameno, jako by zkoušela ne tolik jeho tělo jako možnost něco udělat, aniž by se komukoli ospravedlňovala.

Kuba znehybněl. Pak si velmi opatrně opřel tvář o její vlasy.

— Moc si od toho neslibuj — zamumlala.

— Trochu pozdě.

Krátce, téměř neslyšně se uchechtla. — No ano. To je pravda.

Ulehli si bez spěchu. Marta se dál nesvlékala, jen si rozepnula horní knoflík košile a upravila sukni, aby si mohla pohodlněji položit nohy. Kuba zhasl telefon, zasunul ho pod polštář a lehl si vedle ní na bok, tváří k ní. V šeru měla oči ještě dlouho otevřené.

— Kubo.

— Co?

— Nikomu nedám to, co dnes bylo v tamtom pokoji. Rozumíš mi?

— Ano.

— To je naše. A musí to zůstat potichu.

Přikývl, ačkoli věděl, že to ve tmě možná neuvidí. Marta natáhla ruku a položila mu ji naplocho na hrudník. Netlačila dál, neprovokovala. Prostě ji tam držela. Tíha té dlaně uklidňovala a zároveň mu nedovolovala hned usnout.

Martino dýchání se nakonec zpomalilo. Uvolnila prsty, ale ruku nestáhla. Kuba hleděl do stropu, pak na pruh světla na zdi a potom znovu na ni. Nevěl, která část toho všeho je neskutečnější: že leží vedle něj, nebo že ráno bude dům pořád stát stejně.

Když znovu zavřel oči, cítil už jen teplo jejího těla vedle sebe a to nové, těžké mlčení, které nebylo prázdnotou, ale dohodou. Takovou, kterou nikdo nepodepsal, a přesto ji nelze vzít zpět.

Před snídaní

Kuba se probudil dřív, než zazvonil budík. Hned nevěděl proč. Chvíli ležel nehybně, s těžkou hlavou a hrdlem vyschlým mělkým spánkem. Pak vedle sebe ucítil teplo a napjal se celý, jako by jím znovu projel proud.

Šedý úsvit se prodíral roletou. Pokoj vypadal obyčejně, a právě proto to bylo ještě horší: psací stůl, židle s přehozenou mikinou, hrnek po čaji vedle postele. A Marta, na jeho posteli, bokem k němu, s jednou dlaní zasunutou pod tvář. Košili měla pomačkanou, vlasy lehce rozprostřené po polštáři. Nevypadala jako někdo, koho přistihli. Spíš jako někdo, kdo se zastavil tam, kde chtěl, a za chvíli odtamtud odejde bez vysvětlování.

Kuba se nepatrně zvedl na lokti. Matrace se pohnula.

Marta otevřela oči okamžitě. Bdělá. Bez té otupělosti po spánku.

Vteřinu na sebe jen hleděli. V noci bylo všechno jednodušší, protože byla tma. Za úsvitu se vrátily stěny, dveře, kuchyň za rohem, stůl, u kterého za chvíli každý bude muset mít obyčejný výraz.

— Kolik je? — zeptal se Kuba tiše.

Marta otočila hlavu ke stolním elektronickým hodinám. Číslice matně modře svítily.

— Za dvacet šest.

Pomalu se posadila. Sukně se po přikrývce posunula se suchým zašustěním. Prohrábla si prsty vlasy, zastrčila je za ucho a chvíli seděla vzpřímeně, se sklopeným pohledem, jako by si v hlavě ověřovala plán dne. Kuba hleděl na linii její šíje a v břiše cítil cosi mezi pýchou a nevolností.

— Za chvíli vstanu — řekla.

Nezeptal se: „A co teď?“ Té otázky se od včerejška bál víc než čehokoli. Protože odpověď mohla všechno zploštit, nebo naopak z toho udělat něco, co neunese.

Marta vstala z postele. Byla bosá, tichá, jistá. V šeru si upravila košili, zapnula knoflík, který nechala přes noc rozepnutý, a uhladila si dlaní látku na bocích. Pak se shýbla pro boty a na okamžik, s jednou rukou opřenou o zeď, si nazula nejprve jednu a potom druhou. Každý pohyb byl konkrétní, úsporný, bez nervozity.

Kuba se posadil, přikrývka mu sklouzla na kolena.

— Marto.

Přes rameno se na něj podívala.

— Co?

Zarazil se. Všechno, co měl v hlavě, znělo buď žalostně, nebo příliš ostře. „Ještě chvíli zůstaň“ bylo hloupé. „Stane se to znovu?“ ještě horší. Nakonec z něj vyšlo to nejjednodušší.

— Nic.

Koutek jejích úst se sotva znatelně zachvěl, bez úsměvu.

Přistoupila k posteli. Nesedla si. Stanula těsně u něj, tak blízko, že viděl drobné otisky po zmačkaném polštáři na její tváři. Natáhla ruku a upravila mu límeček trička, jako by byl kluk, který má právě sejít dolů do školy. To gesto bylo brutálnější než noční polibek.

— Teď mě dobře poslouchej — řekla tiše. — Dole na mě necivíš jako debil.

Kuba polkl.

— Jasně.

— Nebudeš mluvit ani míň, ani víc než obvykle. Nebudeš dělat ten svůj napjatý výraz, protože tvůj otec ho hned pozná.

— Dobře.

— Když se zeptám, jestli chceš míchaná vajíčka, odpovíš normálně. Jako bys vstal po obyčejné noci ve svém pokoji.

— Protože jsem vstal.

Na to se na něj podívala tvrději. Ne uraženě. Varovně.

— Teď neodmlouvej.

— Neodmlouvám.

— Právě trochu ano.

Rozhostilo se krátké ticho. Kuba sevřel ruku na peřině. Měl chuť chytit ji za zápěstí, zadržet ji, donutit ji, aby ještě chvíli byla jen tady, ne tam v kuchyni, ne v roli manželky jeho otce. Ale nebyla noc. Za úsvitu si znovu kladla podmínky.

— A ty? — zeptal se nakonec.

— Co já?

— Budeš předstírat?

Marta se sklonila o něco níž, až mezi jejich tvářemi zbývalo jen málo místa.

— Nebudu předstírat. — Její hlas byl klidný. — Budu se chovat normálně. To není totéž.

Pocítil, jak ho něco svírá pod žebry. Protože měla pravdu, a tím to bylo ještě horší.

Narovnala se. Sáhla do povlečení, sundala z polštáře svůj jediný světlý vlas a setřásla ho na podlahu. Pak pohledem sjela ke křeslu, na kterém visela jeho mikina.

— Až odejdu, otevři na pět minut okno — prohodila. — Je tu tvůj pach, můj parfém a ten zatracený vydýchaný vzduch po spaní. Ať se to vyvětrá.

— Marto.

„Tentokrát hned neodpověděla.

— No?

Kuba k ní zvedl pohled. — Vrátíš se dnes dřív?

Bylo to riskantní. Sám slyšel, že to vyznělo příliš rychle, příliš dychtivě. V jejích očích se mihlo něco ostrého, ale neustoupila.

— Podívej, jak jsi po jediné noci odvážný — řekla tiše.

Sklopil oči. — Vyznělo to blbě.

— Ano.

Uplynula vteřina. Dvě.

Pak se dvěma prsty dotkla jeho brady a zvedla mu tvář zpátky. Krátké, rozhodné gesto.

— Nejdřív přežij snídani.

Stáhla ruku, otočila se a přešla ke dveřím. Velmi opatrně stiskla kliku. Než otevřela, chvíli naslouchala s hlavou lehce nakloněnou. Dům ještě spal; jen kdesi hluboko hučela lednice a zvenčí doléhal vzdálený zvuk prvního auta na sídlišti.

Dveře se pootevřely bez zavrzání.

Marta se ještě jednou ohlédla. Nebyla v tom něha. Byla to kontrola, jestli to pochopil.

— Pět minut — připomněla.

— Vím.

A odešla.

Kuba seděl nehybně a poslouchal její kroky na chodbě. Měkké, pravidelné, beze spěchu. Pak cvakly dveře koupelny. O chvíli později zašuměla voda. Tak obyčejný zvuk, až byl absurdní.

Vstal teprve tehdy, když uslyšel, jak pokračuje dál. Otevřel okno. Studený ranní vzduch okamžitě vnikl dovnitř, ostrý a vlhký. Opřel dlaně o parapet a zhluboka se nadechl. Na příjezdové cestě se ještě nic nehýbalo. Sousední dům měl zatažené rolety. Všechno stálo v klidu, jako by noc vůbec nezanechala stopu.

Když po několika minutách sešel dolů, z kuchyně se ozývalo prskání másla na pánvi a voněla káva. Marta stála u linky zády ke vchodu. V jasném ránu vypadala upraveně, téměř stroze: vlasy sepnuté, košile už hladká, tvář chladná. Jednou rukou míchala vejce, druhou sahala po soli.

Neotočila se hned. Teprve když vešel dál, pronesla obyčejným tónem:

— Vstal jsi. Chceš míchaná vajíčka?

Kuba pocítil, jak se mu hrdlo sevřelo při té jediné banální větě. Opřel dlaň o zárubeň, aby to na něm nebylo vidět.

— Ano — odpověděl. — Díky.

Marta přikývla, jako by už nebylo co dodat, a nasypala na pánev pažitku.

Na lince vedle ležely tři talíře.