Kruh červeného hedvábí

Kapitola 1: Počátek Stínu

Večer ve Varšavě byl chladný a vlhký, déšť bubnoval do okenních tabulí jako tiché šepoty tajemství. Aleksandra stála před velkým zrcadlem ve svém skromném bytě v Praze-Sever, upřeně hleděla na svůj odraz a v očích se jí mísilo vzrušení s neklidem. Bylo jí 28 let, měla štíhlou postavu, kterou zdůrazňovala pravidelnou jógou, dlouhé černé vlasy jí splývaly v kaskádě na ramena a oči v odstínu hluboké šedomodré, které vždy jako by skrývaly tajemství. Ve dne pracovala jako grafička v malé reklamní agentuře, kde navrhovala bannery a loga, ale její skutečný život začínal po setmění, ve světě, kde se hranice mezi kontrolou a podřízením rozplývaly jako obrysy v mlze.

Dnes večer se s Ním měla setkat poprvé. Neznala jeho pravé jméno – ve zprávách na BDSM fóru si říkal jednoduše „Mistře“ a ona odpovídala jako „Stín“. Jejich konverzace začala nevinně: výměnou myšlenek o umění svazování, o psychologii dominance a podřízenosti. Brzy se však změnila v něco hlubšího. „Ne každý rituál potřebuje slova,“ napsal jí v jedné ze zpráv. „Někdy stačí červený provaz na černé latexové kůži. Někdy stačí jediný pohled skrz pásku přes oči, který stejně nevidíš.“ Tato slova ji pálila zevnitř a probouzela dávno uspané touhy. Cítila, jak její tělo reaguje už při pouhé myšlence – kůže ji mravenčila a srdce bilo rychleji.
Zhluboka se nadechla a sáhla po černých latexových šatech, které si koupila speciálně pro tuto příležitost. Materiál byl hladký, pružný a přiléhal k tělu jako druhá kůže. Pomalu se do nich vsoukala a cítila, jak obepínají její prsa, boky a stehna a zdůrazňují každý obrys. Šaty končily těsně nad koleny a měly hluboký výstřih, který odhaloval bledou kůži. Na nohy si obula vysoké černé jehlové podpatky s červenými podrážkami – jemný barevný akcent, který měl být předzvěstí. Namalovala si rty intenzivní červení, která ladila s provazem, o němž snila. Do tašky si zabalila pásku přes oči: černou, hedvábnou, s jemnou výšivkou ve tvaru kruhu. „Kruh Červeného hedvábí“ – tak nazval jejich setkání. Nevěděla, odkud se ten název vzal, ale zněl jako zaklínadlo, jako něco prastarého a nevratného.
Adresa, kterou jí dal, vedla ke starému předválečnému činžovnímu domu v centru, s fasádou porostlou břečťanem a okny zakrytými těžkými závěsy. Vchodové dveře se otevřely s tichým zavrzáním, jako by ji samy zvaly dovnitř – nemusela klepat. Interiér byl spoře osvětlený, vzduch ztěžklý vůní santalového kadidla, kůže a něčeho kovového, co jí vyvolávalo mrazení. Schody vedly do patra, kde na ni čekal ve dveřích apartmánu. Byl vysoký, přes metr devadesát, oblečený v černém obleku ušitém na míru, s maskou zakrývající horní část obličeje. Viděla jen jeho rty – plné, rozhodné – a oči, temné jako noc, pronikavé, jako by dokázaly číst její myšlenky.
– Vstup – řekl tiše hlubokým, sametovým hlasem, který jí rezonoval v hrudi.
Nic dalšího nedodal. Přistoupil blíž a vzal jí z rozechvělých rukou pásku. Pevně, ale jemně jí ji uvázal přes oči. Svět zmizel v naprosté černi a zůstaly jen smysly: sluch, dotek, čich. Ucítila jeho ruce na ramenou, teplé a jisté, jak ji vedou hlouběji do místnosti. Slyšela ozvěnu vlastních kroků na dřevěné podlaze a potom měkký vlas koberce pod chodidly. Posadil ji na něco pohodlného, co připomínalo hluboké kožené křeslo s vysokým opěradlem.
– Uvolni se – zašeptal jí zblízka do ucha, jeho dech jí pohladil kůži. – Je to tvoje volba. Vždycky můžeš říct „stop“.
Ale ona nechtěla přestat. Ve chvíli, kdy ucítila dotek červeného provazu na zápěstích – hedvábného, hladkého, ale neústupného – věděla, že tohle je začátek. Svazoval ji pomalu, s přesností umělce: nejprve zápěstí za zády, potom lokty blíž k sobě, což ji nutilo prohnout záda a vypnout prsa vpřed. Provaz byl červený a kontrastoval s černým latexem – představovala si to jako krvavou nit na noční obloze. Každý uzel byl pevný, ale nebolel, svíral místa, která probouzela nové pocity: lehké mravenčení v prstech, napětí v ramenou.
Jeho prsty jí přejely po krku, jemně jako pírko, a potom níž po výstřihu šatů. Aleksandře bilo srdce jako splašené a dech se jí zrychlil. Neviděla, ale cítila všechno intenzivněji: jeho vůni – směs santalového dřeva a mužského potu –, teplo těla blízko jejího, šustění oděvu, když se pohyboval. Dotkl se její tváře a potom rtů – palcem přejel po dolním rtu a lehce zatlačil, až otevřela ústa.
– Dobře – zamumlal schvalně. – Teď patříš do kruhu.
Co to znamenalo? Nezeptala se. Slova nebyla potřeba. Rituál začal a ona se mu zcela odevzdala.

Kapitola 2: Svázání duše

Čas v této temnotě ztratil význam. Aleksandra nevěděla, zda uplynuly minuty, nebo hodiny – páska přes oči a provaz na zápěstích ji izolovaly od reality a ponechávaly jen tady a teď. Mistr toho mnoho nenamluvil; jeho komunikace spočívala v doteku, v rytmu dechu, v jemných změnách tlaku. Pomalu, zkoumavě jí přejížděl dlaněmi po pažích, jako by mapoval její tělo. Potom níže, po stranách trupu, až k bokům. Vytáhl latexové šaty výš a odhalil stehna – na kůži pocítila chlad vzduchu, kontrastující s teplem jeho prstů.
– Odevzdej se, – zašeptal jednou; jeho rty byly tak blízko ucha, že cítila jejich chvění.
Červený provaz se vrátil: tentokrát jí obepínal kotníky a přivazoval je k nohám křesla. Byla zcela znehybněná, vystavená, bezbranná. Jeho ruce putovaly dál: po vnitřní straně stehen stále výš, až k okraji spodního prádla. Jemně přejel prstem po látce a cítil její vlhkost. Hlasitě si povzdechla, tělo se napjalo v očekávání. Začal prsty kroužit kolem jejího středu, aniž by se ho přímo dotýkal, a budoval napětí. Tlak, povolení, kroužení – rytmus byl mučivě pomalý.
První orgasmus přišel jako přílivová vlna: nečekaný, mohutný. Nepoužil nic než prsty – lehký dotek klitorisu, potom hlubší tlak, až se její tělo prohnulo do oblouku a provaz na zápěstích se napjal. Tiše vykřikla, ale on ji umlčel polibkem: hlubokým, dominantním, jeho jazyk pronikal do jejích úst a ochutnával její poddanost.
– Tohle je teprve začátek, – řekl a na chvíli se od ní odtrhl.
Uvolnil jí zápěstí, ale jen proto, aby změnil polohu. Vedl ji místností, stále s páskou přes oči – lehce klopýtala a důvěřovala jeho rukám. Pocítila změnu vzduchu: byl teplejší, vlhčí, s vůní dřeva a páry. Byla to sauna, ale bez zapnuté páry – podlaha byla pod chodidly teplá a stěny obložené cedrovými panely. Položil ji břichem na něco měkkého, jako matraci potaženou kůží. Červený provaz se vrátil, tentokrát ve složitějším vzoru: obepínal trup a vytvářel na zádech diamantové tvary jako v japonském shibari. Každý uzel tlačil na strategická místa: pod prsy, na bocích, mezi stehny. Prsa zvednutá, břicho napjaté, stehna lehce roztažená – poloha, která všechno odhalovala.
Jeho rty našly její bradavky: nejprve přes latex, silně je sál, až ztvrdly a sladce bolely. Potom stáhl šaty níže a odhalil kůži. Jazyk putoval po jejím těle: po šíji, podél páteře, po hýždích. Dorazil k jejímu středu, pomalu lízal a ochutnával. Pronikl jazykem hlouběji, potom prsty – jedním, dvěma, třemi – a pohyboval jimi v rytmu, který znal jen on. Cítila, jak se napětí znovu buduje, vyšší než předtím. Beze slov ho prosila a zvedala k němu boky.
Druhý orgasmus jí otřásl jako bouře: vlny rozkoše se šířily ze středu celým tělem, provaz se zařezával do kůže a po zádech jí stékal pot. Ale on nepřestal: pokračoval a zrychloval, až třetí přišel hned po druhém, slabší, ale delší.
Nakonec do ní vstoupil – tvrdý, jistý, zcela ji vyplňující. Pohyby byly zpočátku pomalé, každý příraz hluboký a stupňující napětí. Potom rychlejší a silnější, jeho ruce na jejích bocích řídily rytmus. Čtvrtý orgasmus přišel současně s jeho: vlnil se jimi oběma a spojil je v jedno.
Potom ležela a lapala po dechu, tělo se jí lesklo potem. Provaz tam stále byl a připomínal jí poddanost. Ona však netoužila po svobodě – chtěla víc.

Kapitola 3: Hloubka Kruhu

Noc se táhla do nekonečna a Mistr přidával nové prvky a budoval rituál vrstvu po vrstvě. Po krátké přestávce, během níž jí podal vodu – chladnou, osvěžující, kterou pila z jeho rukou jako z poháru – ji osvobodil od provazu na matraci. Nebyla to však svoboda; byla to příprava na něco hlubšího. Vedl ji do jiné místnosti: chladnější, s kovovou ozvěnou, jako by ze stropu visely řetězy. Utáhl jí pásku pevněji a ujistil se, že neproniká žádné světlo. Přinesl bič – měkký, kožený, s červenými třásněmi, které tiše šustily. První úder dopadl na stehna: lehký jako polibek větru a vyvolal mírné pálení. „To je pro kontrast,“ zašeptal. Další byl silnější a dopadl na hýždě – ostrá bolest, která se však rychle proměnila v teplo. Bičoval ji rytmicky: stehna, záda, prsa – vyhýbal se citlivým místům, ale budoval napětí. Mezi údery jeho prsty mírnily bolest: masírovaly kůži a laskaly ji, až se bolest smísila s rozkoší v jedno. – Líbí se ti to? – zeptal se jednou hlubokým hlasem, ale slovní odpověď neočekával. Její tělo odpovídalo za ni: chvění, vlhkost mezi stehny. Pátý orgasmus přišel od samotného biče: když se třásně dotkly jejích intimních míst, lehký úder vyslal vlnu extáze. Hlasitě vykřikla, tělo napjaté jako struna. Potom přišly na řadu hračky. Vytáhl vibrátor – velký, pulzující, s několika režimy. Pomalu ho do ní zasunul a zapnul na nízké otáčky. Znovu ji svázal: ruce nad hlavou přivázané k háku ve stropě, nohy roztažené. Vibrace se pomalu, mučivě stupňovaly – hodinu? Dvě? Ztratila pojem o čase. Orgasmy přicházely ve vlnách: šestý slabý, sedmý silnější, osmý jako exploze. Prosila o přestávku, ale slova tonula ve sténání. Přestávka však nebyla. Mistr se přidal: vzal si ji zezadu, zatímco vibrátor v ní stále pracoval. Dvojitá stimulace byla ohromující – jeho přírazy hluboké, rytmické, vibrátor pulzující v synchronizaci. Devátý a desátý orgasmus jí otřásly současně a zanechaly ji chvějící se a vyčerpanou. K ránu, když první sluneční paprsky prosakovaly závěsy, ji zcela osvobodil. Sundal jí pásku – světlo ji oslepovalo, ale jeho tvář byla klidná a oči stále pronikavé. – Teď jsi v Kruhu, – řekl. – Tělo ti nepatří. A měla pravdu: nechtěla, aby tomu bylo jinak. Bylo to osvobození v zajetí.

Kapitola 4: Návrat do Světa

Ráno přineslo realitu: Aleksandra se vrátila do svého bytu, tělo ji bolelo, ale bylo plné energie. Modřiny na zápěstích ukryla pod dlouhými rukávy a v práci předstírala, že je všechno normální. V hlavě jí však vířily vzpomínky: provaz, dotek, extáze. O polední pauze, když seděla u stolu, ucítila fantomové sevření – okamžitě zvlhla a musela jít na toaletu, aby se uklidnila. Setkání se stala pravidelnými: každý týden, v témže činžovním domě. Pokaždé se rituál vyvíjel. Jednou přidal svíčky: červený vosk kapající na kůži, horký, ale rychle tuhnoucí v tvrdé kapky. Bolest byla ostrá jako píchnutí jehlou, ale po ní následovala úleva – jeho rty, které vosk odstraňovaly a olizovaly kůži. Orgasmů přibývalo v rytmu kapek: jeden za druhým, pomalu se stupňovaly. Jindy pozval jinou ženu: Annu, blondýnku se zelenýma očima a oblými tvary. „Je součástí kruhu,“ vysvětlil Mistr. Pod jeho dohledem se navzájem svazovaly: Aleksandra omotávala provaz kolem Anniných ňader a cítila její chvění, potom Anna udělala totéž jí. Dotek ženských rukou byl jiný – jemnější, smyslnější. Líbaly se, jazyky propletené, zatímco Mistr přihlížel. Pak se přidal: bral je obě, střídavě, a jejich orgasmy se proplétaly v trojici. Postupem času Aleksandra pochopila, že kruh není jen o fyzičnu. Je to stav mysli: v práci myslela na podřízení, doma sama rituály opakovala a lehce se svazovala před zrcadlem. Změnila se: byla sebejistější, při rozhodování pomalejší, protože věděla, co přináší skutečná svoboda. Jedno setkání bylo obzvlášť intenzivní: zavěsil ji ke stropu, s rukama nad hlavou a nohama ve vzduchu. Bič, vibrátor, jeho tělo – všechno najednou. Orgasmy počítala na desítky: od lehkých vln až po mohutné otřesy, dokud z vyčerpání a extáze neztratila vědomí. Probudila se v jeho náručí a cítila se v bezpečí. „Jsi moje,“ zašeptal.

Kapitola 5: Vyvrcholení

Od prvního setkání uplynuly týdny, ale Aleksandra se stále nedokázala vzpamatovat z oné noci. Každé ráno, když se probouzela ve své posteli na Pragě, cítila na kůži ozvěnu červeného provazu – neviditelné uzly, které se při každém pohybu utahovaly. V práci, u počítače, se jí prsty na klávesnici lehce chvěly, když si vybavovala Tomaszův dotek. Už nebyl Mistrem – nakonec jí řekl své jméno, ale nic to nezměnilo. Tomasz znělo obyčejně, jako jméno souseda, ale v jeho ústech, když jí je šeptal zblízka do ucha během dalšího rituálu, znělo jako zaklínadlo.
Tentokrát ji pozval na jiné místo – ne do činžovního domu v centru, ale do své soukromé pracovny na Mokotowě. Budova byla moderní, s velkými okny obrácenými do parku, ale interiér připomínal svatyni: tmavé stěny, tlumené světlo lamp s červenými stínidly, vůně kůže a kadidla. Uprostřed stál masivní dřevěný stůl potažený černou kůží a ve stropě byly upevněny pevné háky. Na stěnách visely nástroje: biče, provazy, pouta, vibrátory různých tvarů a velikostí. Všechno bylo uspořádané s přesností sběratele.
– Chci ti vyprávět o historii kruhu – řekl Tomasz, když za ní zavřel dveře. Jeho hlas byl klidný, ale v očích se skrývala stejná moc jako vždy.
Posadila se na okraj stolu, stále oblečená v každodenním oděvu – černých džínách a bílém svetru. Přistoupil blíž, vzal její ruce do svých a začal jí pomalu masírovat zápěstí, jako by je připravoval na budoucí uzly.
– Kruh Rudého hedvábí není jen hra – začal. – Má kořeny ve starém Japonsku, v tradici kinbaku, ale během staletí se vyvíjel. V Evropě za viktoriánské éry existovala tajná společenství, v nichž se šlechta oddávala podobným rituálům. Ale skutečný kruh, ten náš, vznikl v 70. letech 20. století v Berlíně. Skupina umělců a psychologů objevila, že podřízení může být formou meditace, že bolest a rozkoš jsou dvě strany téže mince.
Jeho prsty sklouzly po jejích pažích pod svetr a dotkly se holé kůže. Aleksandra tiše vzdychla.
– První mistr se jmenoval Viktor – pokračoval. – Byl to Němec s ruskými kořeny. Věřil, že červený provaz symbolizuje krev proudící v žilách a hedvábí – jemnost, která ukrývá sílu. Každé svazování je cestou do nitra sebe sama. Nejde o kontrolu nad tělem, ale o osvobození duše.
Tomasz jí svlékl svetr pomalu, jako by odhaloval umělecké dílo. Potom džíny – stáhl jí je dolů spolu se spodním prádlem a nechal ji na stole nahou. Aleksandřino tělo se v chladném vzduchu lehce chvělo, bradavky jí ztuhly napětím.
– Dnes nebude škraboška – řekl. – Chci, abys viděla. Abys pamatovala každý uzel.
Vzal z police červený provaz – dlouhý, lesklý a měkký jako samet. Začal ji svazovat: nejprve jí spoutal zápěstí před tělem, potom jí je zvedl nad hlavu a přivázal k háku ve stropě. Stála na špičkách, tělo napjaté jako struna. Pak jí omotal trup – uzly ve tvaru diamantů tiskly ňadra a zdůrazňovaly pas. Každý uzel byl přesný a jeho prsty přitom letmo hladily bradavky, břicho i stehna. Když provaz dorazil mezi nohy, jemně jí jím přejel po klitorisu – jednou, podruhé – až hlasitě vzdychla.
– Viktor věřil, že v bolesti spočívá osvobození – šeptal a lehce zatahal za provaz. – Proto přidával prvky, které zkoušely hranice.
Přinesl svíčku – tlustou, červenou. Zapálil ji a naklonil nad její ňadra. První kapka vosku dopadla na bradavku – horká, pálivá. Aleksandra zasyčela, ale bolest se rychle změnila v teplo. Další kapky – na břicho, stehna, blízko intimních míst. Každá kapka probouzela nové vlny a provaz mezi nohama dráždil při každém zachvění.
– Když Viktor zemřel, kruh přežil – pokračoval Tomasz, zhasl svíčku a prsty jí odstraňoval vosk. – Převzal ho další mistr a pak já. Teď jsi jeho součástí i ty.
Jeho rty našly její bradavky – sál je a olizoval zbytky vosku. Potom sjel níž, klekl si a dotkl se jazykem jejího klína. Pomalu ochutnával, jako by si vychutnával historii. Zavedl do ní prsty – jeden, dva – a pohyboval jimi v rytmu vyprávění. Orgasmus přišel jako vlna – první té noci, otřásající jejím tělem napjatým v provazech.
Ale to nebyl konec. Tomasz vyprávěl dál: o cestách kruhu, o rituálech v troskách hradů, o členech, kteří na léta mizeli, aby se vrátili proměnění. Každý příběh se proplétal s doteky – bičem po zádech, vibrátorem zapnutým na nízké otáčky, jeho tělem, které do ní hluboko a rytmicky vnikalo.
Když skončil, spustil ji na stůl, stále spoutanou, a znovu si ji vzal – pomalu, hluboko, díval se jí do očí. Orgasmy přicházely jeden za druhým: pátý, šestý, sedmý – až ztratila přehled. Potom ležela v jeho náručí a naslouchala tlukotu jeho srdce.
– Teď znáš tajemství – zašeptal. – A jsi jedním z nich.

Kapitola 6: Noví účastníci

Okruh se rozrůstal. Tomáš začal přivádět nové lidi – opatrně, po dlouhých rozhovorech a testech důvěry. První byl Marek – vysoký, svalnatý muž s tmavými tetováními pokrývajícími paže a trup. Bylo mu 35 let, býval vojákem a nyní pracoval jako osobní trenér. Jeho oči byly chladné, ale jeho dotek – oheň.
Setkání se konalo ve stejné dílně, ale tentokrát byla na podlaze rozprostřena rohož z černé kůže. Alexandra přišla nahá pod pláštěm – přesně jak jí Tomáš přikázal. U vchodu si ho sundala a cítila na sobě Markův pohled.
– Marek je můj žák – vysvětlil Tomáš. – Bude tě svazovat pod mým dohledem.
Marek přistoupil blíž. Jeho ruce byly drsné, pokryté jizvami. Vzal červený provaz a začal ji svazovat – brutálněji než Tomáš, ale se stejnou přesností. Zápěstí za zády, potom lokty, až se prsa vypjala dopředu. Provaz obepínal stehna a lehce je rozevíral. Každý uzel byl pevný, svírající a vyvolával bolest, která se mísila se vzrušením.
Tomáš stál stranou a pozoroval. – Ukaž jí, co umíš – řekl.
Marek se dotkl jejích prsou – pevně je stiskl, až zasténala. Potom přitiskl rty k její kůži: kousal bradavky a olizoval stopy po zubech. Jeho prsty sklouzly níž, mezi nohy – bez okolků do ní vnikl dvěma prsty a rychle jimi pohyboval. Alexandra se ve provazech svíjela, orgasmus přišel rychle a prudce.
Potom se přidal Tomáš. Vzali si ji spolu – Marek zezadu, Tomáš zepředu. Dvojí penetrace byla zdrcující: Marek přirážel silně a hluboko, Tomáš pomaleji, ale ještě hlouběji. Jejich pohyby se synchronizovaly, jako by to nacvičovali celé roky. Orgasmy přicházely ve vlnách – osmý, devátý, desátý – až křičela a prosila o víc.
Po všem leželi všichni tři na rohoži. Marek jí šeptal: – Jsi dokonalá. Zároveň silná i jemná.
Další setkání přinášela nové lidi: Annu, jemnou blondýnku se zelenýma očima; Kateřinu, dominantní ženu, která dávala přednost straně moci; a Pavla, mladého umělce s jemnýma rukama. Každý přidával něco nového: Anna – smyslné polibky a dotek jazyka; Kateřina – ostré rány bičem a příkazy; Pavel – důmyslné svazování s přídavkem éterických olejů.
Rituály se staly kolektivními: jednou byli všichni v kruhu, navzájem svázaní a Tomáš se jich dotýkal. Alexandra uprostřed – provaz obepínal ji i ostatní, těla se proplétala v jedno. Kolektivní orgasmy jako symfonie sténání a vzdechů.

Kapitola 8: Krize a znovuzrození

Po několika měsících přišla krize. Alexandra začala pociťovat prázdnotu – v práci se vyhýbala kolegům, doma nespala. Modřiny na zápěstích, stopy po vosku, bolest ve svalech – to všechno jí připomínalo, že žije na hraně.
Jedné noci zavolala Tomášovi a plakala.
– Nevím, jestli to zvládnu – řekla.
Setkali se následujícího dne v dílně. Tentokrát tam nebyly provazy, biče ani vibrátory. Jen oni dva, na pohovce, ve světle lampy.
– To je normální – řekl a objal ji. – Okruh není jen extáze. Je to také konfrontace se sebou samou.
Hodiny si povídali: o strachu, o potřebě kontroly, o lásce. Potom ji začal něžně laskat – bez bolesti, bez omezení. Jeho ruce pomalu putovaly po jejím těle, laskaly ji a masírovaly. Jazyk na bradavkách, prsty v ní – všechno měkké a láskyplné. Orgasmus přišel jako vlna klidu, ne bouře.
Probudila se v jeho náručí a cítila se znovuzrozená.
– Zůstaneš? – zeptal se.
– Ano – odpověděla. – Ale také podle mých podmínek.
Od té doby měly rituály dvě stránky: ostrou a jemnou. Okruh se stal bezpečnějším a hlubším.

Okruh se rozrůstal za hranice Varšavy. Tomáš zorganizoval výjezd do Berlína – do podzemního klubu v bývalé továrně. Tam se ve velkém sále s cihlovými zdmi shromáždilo dvacet lidí. Alexandra byla uprostřed: zavěšená v provazech, nahá, s červeným hedvábím ovíjejícím její tělo. Ostatní se jí dotýkali – rukama, rty, jazyky. Orgasmy přicházely v rytmu techno hudby, ve vlnách, až z nadměrného vzrušení ztratila vědomí.
Potom Paříž – se skupinou žen. Jemné svazování, oleje, jazyky. Alexandra znovu objevovala ženské tělo: chuť kůže, vůni vzrušení, jemnost doteku.
Každá zkušenost prohlubovala její podvolení a činila je bohatším.

O rok později, při výročí, se v dílně konal velký rituál. Svíčky, kadidlo, hudba. Okruh byl plný – více než třicet lidí. Alexandra uprostřed, svázaná, ale svobodná. Dotýkali se jí, laskali ji, přiváděli ji k vrcholu. Tomáš do ní vstoupil jako poslední a šeptal: – Jsi moje. Navždy.
A byla. Její tělo jí nepatřilo – ale byla to její volba. Okruh se otáčel věčně v rytmu provazu, touhy a lásky.