Anna seděla u baru a pomalu upíjela červené víno. Jeho hluboká barva jí připomínala krev pulzující ve spáncích při vzpomínce na Markův dotek během tance.
Marek stál nedaleko a rozmlouval se skupinkou lidí. Jeho silueta se jasně rýsovala v přítmí sálu – široká ramena, lehce skloněná hlava, jako by naslouchal něčemu důležitému.
Najednou se jejich pohledy setkaly. Na zlomek sekundy se čas zastavil. Anna cítila, jak jí pod intenzitou tohoto kontaktu začínají rudnout tváře.
„Mohu vás na okamžik poprosit o pozornost?“ – hlas Eryka přerušil magickou atmosféru. Muž vystoupil na pódium a pozvedl sklenku šampaňského v přípitku.
„Na naše báječné hosty!“ – zvolal a sál mu odpověděl hlasitým smíchem a potleskem.
Anna na sobě cítila Markův pohled i z té dálky. Jeho zrak ji pálil skrze látku šatů a vyvolával jí po páteři mrazivý záchvěv.
Když proslov skončil, Marek k ní bez spěchu přistoupil. Jeho parfém – směs santalového dřeva a citrusů – ji obklopil smyslným oblakem.
„Zatančíme si?“ – zeptal se a natáhl k ní ruku. Z reproduktorů znovu zazněla hudba, měkká a konejšivá jako samet.
Anna na okamžik zaváhala. Srdce jí bilo tak hlasitě, že téměř přehlušovalo zvuky písně. Pak však uchopila jeho ruku a nechala se odvést na parket.
Jejich těla se znovu dotkla – tentokrát blíž, intimněji. Marek ji objal kolem pasu a přitáhl si ji pevněji k sobě. Jeho dech jí ovíval krk a vyvolával husí kůži.
„Jsi krásná,“ zašeptal těsně u jejího ucha. Tato slova se jí rozlila teplem po celém nitru a dosáhla i do nejhlubších zákoutí její duše.
Anna neodpověděla. Místo toho si opřela hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Chtěla si zapamatovat každý detail této chvíle – teplo sálající z jeho těla, jemný dotek prstů propletených s jejími, pulzování hudby pronikající parketem až k jejich chodidlům.
Když skladba skončila, Marek ji hned nepustil. Ještě několik sekund tak zůstali těsně u sebe – dvě těla spojená v jedno navzdory davu lidí, který je obklopoval.
„Pojďme odsud,“ řekl nakonec a vzal ji za ruku. Jeho dotek byl elektrizující jako jiskra zapalující suchý knot.
Anna beze slova přikývla. Vyšli ze sálu přímo do chladné noci vonící deštěm a svěžestí. Marek ji odvedl k nedaleko zaparkovanému autu.
„Kam jedeme?“ zeptala se, když vyrazili do tmy.
„Uvidíš,“ odpověděl tajemně. Jeho úsměv se odrazil ve zpětném zrcátku jako blesk protínající temnotu.
Anně teď srdce bilo rychleji než kdykoli předtím. Cítila, že překračuje jakýsi neviditelný práh – hranici mezi známým a bezpečným a neznámým, plným příslibů a rizika.
„Zavři oči,“ přikázal Marek a zastavil auto. Bez váhání ho poslechla.
Když je po chvíli otevřela, ocitli se na odlehlém místě pod hvězdnatým nebem. Před nimi stála stará, opuštěná budova s pokřivenými okny a zrezivělými dveřmi.
„Tohle místo…“ začal Marek, ale zarazil se, když spatřil její výraz.
„Co je to za místo?“ zašeptala Anna a cítila, jak se v ní strach mísí se vzrušením.
„Místo našich snů,“ odpověděl záhadně. Jeho oči se ve tmě leskly podivným světlem.
Anna na okamžik zaváhala. Pak si však vzpomněla na jejich tanec, na jeho dotek, na slova, která jí zašeptal do ucha, a… bez odporu se vydala za ním.
Uvnitř budovy panovalo přítmí rozptylované pouze bledým měsíčním světlem pronikajícím děravými okny. Ve vzduchu se vznášel prach a vytvářel roušku tajemství.
Marek ji po schodech odvedl nahoru do velkého sálu s vysokým stropem a dřevěným parketem, který pod jejich kroky skřípal.
„Tady,“ řekl a zastavil se uprostřed místnosti. Jeho hlas se odrazil ozvěnou od prázdných stěn.
Anna se rozhlédla kolem. Holé cihly, pavučiny visící ze stropu, pach vlhkosti a historie… a přesto cítila podivné vzrušení pulzující v žilách.
„Co teď?“ zeptala se tiše a pohlédla mu přímo do očí.
Marek se usmál. Jeho tvář byla bledá jako měsíc na pozadí temné oblohy.
„Teď začíná skutečná hra,“ odpověděl a vytáhl něco z kapsy saka. V jeho dlani se zaleskl stříbrný provaz ozdobený drobnými střapci.
„Co to je?“ zašeptala Anna a cítila, jak jí srdce stoupá do krku.
„Překvapení,“ odpověděl tajemně. V očích mu hořela touha a příslib.
Než stačila protestovat, Marek jí jemně, ale pevně svázal ruce za zády. Hrubý materiál provazu dráždil její kůži a vyvolával směs bolesti a rozkoše.
„Ne… nedělej to,“ zasténala a pokusila se vyprostit. On ji však pevně držel a shlížel na ni s podivným zábleskem v oku.
„Pššt…“ utišil ji a přiložil jí prst na rty. Jeho dotek byl navzdory situaci chladný a konejšivý.
„Důvěřuj mi,“ zašeptal a rozvázal uzel na svém saku. Knoflíky jeden po druhém dopadaly na podlahu a odhalovaly holou kůži pod nimi.
„Marku…“ začala Anna znovu, ale nenechal ji domluvit. Jeho rty spočinuly na jejích v polibku plném vášně a zoufalství.
Chutnal po víně a po sobě samém – směs, ze které se jí zatočila hlava. Jeho jazyk prozkoumával vnitřek jejích úst a vyvolával záchvěvy šířící se celým tělem.
„Toužím po tobě,“ zašeptal mezi polibky a sjel rty na její krk. Zuby jí jemně kousaly do kůže a vyvolávaly vlny rozkoše.
„Neměli bychom…“ pokusila se Anna protestovat, ale jeho ruce byly všude – na jejích prsou, břiše, bocích…
„Mlč,“ přikázal tiše. Jeho hlas byl hluboký a chraplavý jako smirkový papír.
A tehdy Anna pochopila, že už není cesty zpět. Že překročili jakýsi bod, z něhož není návratu – hranici mezi nevinností a touhou, rozumem a šílenstvím…
„Dělej si, co chceš,“ zašeptala a zcela se podvolila jeho vůli. Její slova byla jako jiskra zapalující oheň, který už hořel v jejich žilách.
Marek se široce usmál, když ucítil její podřízení. Jeho ruce se staly smělějšími – hladily každý kousek jejího těla a odhalovaly tajemství, která tak dlouho skrývala před světem.
Anna tiše zasténala, když jeho prsty dorazily ke krajce jejího spodního prádla. Prudce trhl a roztrhl látku na cáry. Její výkřik se smísil s ozvěnou odrážející se od prázdných stěn.
„Přestaň!“ vykřikla a pokusila se vyprostit, ale provaz ji pevně držel a znemožňoval jí jakýkoli pohyb.
Marek nepřestal. Naopak – jeho dotek se stal naléhavějším, agresivnějším, jako by z ní chtěl strhnout všechno lidské a ponechat jen zvířecí chtíč…
Anna křičela a prosila, ale on byl k jejím slovům hluchý. Jeho tělo se pohybovalo v divokém rytmu a znovu a znovu do ní pronikalo, vyvolávajíc vlny bolesti a rozkoše…
„Marku… přestaň!“ vykřikla z posledních sil, když cítila, že se z přemíry vjemů zblázní.
On však nepřestal. Naopak – jeho pohyby se staly ještě rychlejšími, chaotičtějšími, jako by se v ní chtěl úplně ztratit…
„Ach bože…“ zasténala Anna a cítila, že se blíží konec její výdrže. Její tělo se pod jeho tíhou křečovitě třáslo, výkřik jí uvízl v hrdle…
„Ano… ano!“ oddechoval Marek a přirážel silněji a hlouběji, až ztrácel dech.
A tehdy oba explodovali – ona vlnou rozkoše, která ji zalila od hlavy až k patě, on mohutným orgasmem, který jím otřásl, jako by se dotkl samotného Boha…
Když bezmocně klesli na podlahu a těžce oddechovali, Anna cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Marek jí je jemně setřel palcem a pohlédl na ni s podivným výrazem ve tváři – směsí lásky a nenávisti…
„Promiň,“ zašeptal tiše. V jeho hlase byla bolest, jako by těmito slovy zraňoval sám sebe.
„Ne…“ protestovala Anna, ale nenechal ji domluvit.
„Bylo to šílenství,“ pokračoval Marek a zcela ji ignoroval. „Udělal jsem největší chybu svého života…“
„Marku…“ začala znovu, ale on prudce vstal a stanul nad ní, nahý a bledý jako přízrak.
„Odpusť mi,“ řekl ještě jednou a sáhl po provaze ležícím na podlaze. Ruce se mu třásly, když si kolem krku uvazoval smyčku…
„Ne!“ vykřikla Anna a pokusila se ho zastavit, ale už bylo pozdě.
Marek seskočil dolů a bezvládně visel na provaze, který si sám nasadil… Jeho mrtvé tělo se lehce houpalo a odráželo bledé měsíční světlo…
„Ne!“ zařvala Anna a vrhla se k němu. Provaz ji však pevně držel a znemožňoval jí pohyb rukama svázanýma za zády.
Bezmocně sledovala, jak před ní Marek umírá – tentýž Marek, který se s ní ještě před několika minutami vášnivě a něžně miloval…
„Proč?“ zašeptala zlomeným hlasem. Slzy jí stékaly po tvářích a mísily se se slzami jiných žen, které toto místo navštívily před ní…
„Proč?“ zopakovala hlasitěji, ale odpověděla jí jen ozvěna odrážející se od prázdných stěn.
A tehdy to pochopila.
Překročení hranic
Anna se sesunula na kolena, její tělo se třáslo vzlyky. Upírala pohled na Markovo nehybné tělo a snažila se pochopit, co se stalo. Jeho tvář byla tak klidná, jako by spal, ale věděla, že to byl jen klam. Byla to ona, kdo ho sem přivázal, byla to ona, kdo mu dovolil tento akt šílenství.
Náhle ucítila, jak jí po noze stéká něco teplého. Podívala se dolů a spatřila krev prosakující z jeho rány. Tehdy jí došlo, že to nebyl jen sexuální akt – byla to oběť. Marek se obětoval pro ni, pro jejich touhy.
Slzy jí začaly téct ještě silněji. Cítila se provinile, ale zároveň vděčně. Dal jí to, po čem tolik toužila – extázi, překročení hranic.
„Miluji tě,“ zašeptala a dotkla se jeho již chladné tváře. Prsty se jí při těch slovech lehce třásly.
Vtom uslyšela tiché povzdechnutí, které zaznělo z rohu místnosti. Prudce se otočila a spatřila postavu stojící ve stínu – muže s bledou tváří a prázdnýma očima.
„Kdo jsi?“ vykřikla a pokusila se zvednout, ale provaz ji pevně držel.
Postava vykročila vpřed a měsíční světlo se odrazilo od jeho nože. Anna strachem vykřikla.
„To já jsem tě sem přivázal,“ řekl muž chraplavým hlasem. „A teď zaplatíš za své hříchy.“
Anna se pokusila bránit, ale byla bezmocná. Muž se pomalu přibližoval a výsměšně se usmíval.
„Ne!“ vykřikla z posledních sil, když ucítila jeho dech na svém krku. Ale už bylo pozdě...
Čepel nože probodla její tělo a vyvolala zároveň vlnu bolesti i rozkoše... Její výkřik se smísil s ozvěnou odrážející se od prázdných stěn.
Leave a Reply