Anonymní zpověď #25

Autor: WodaVyznání: Nejčastěji za mnou přichází ve sprše. Když mi po ramenou stéká teplá voda a pára mě uzavírá v malém, vlhkém prostoru, cítím se v bezpečí… a zároveň odvážnější než kdykoli předtím.Zavřu oči a představuji si, že někdo stojí za mnou. Nevidím tvář. Cítím jen přítomnost — tíhu pohledu na své kůži, dech těsně u ucha, teplo dlaně, která pomalu klouže po mých mokrých zádech.V této fantazii nejsem tou rozumnou, spořádanou ženou, kterou všichni znají. Jsem odvážnější. Vědomější si svého těla. Někdy si představuji, že odevzdávám kontrolu. Jindy, že hru vedu já.Voda všechno přehlušuje. Mé myšlenky, zrychlený dech, tiché napětí v břiše. A když otočím kohoutkem a pára se začne rozplývat, vracím se do reality.Nikdo neví, že se obyčejná sprcha stala místem, kde si dovoluji ty nejskrytější touhy. A možná právě proto se tam vracím každý den.Pokání: Temné myšlenky tančí v mé hlavě a uléhají na duši jako stín v pokoji zalitém slunečním svitem. V mém srdci existuje propast, do níž mě vtahuje tajemný hlas šeptající přísliby moci a ztráty.Pod sprchou, v tomto vlhkém útočišti, se stávám někým jiným. Někdy přemýšlím o tom, co se skrývá vzadu za závojem na mém těle, o studu, který se mění v mrazení vzrušení. Jen tady, v proudu teplé vody, mohu přijmout temnotu, tu moc, v níž se měním v samý sluch, v bezbrannost.Ale toto pokušení má svou cenu