V temném sídle s kamennými stěnami pokrytými stíny jako pavučinami stál On – Upír (V) v černém plášti připomínajícím netopýří křídla. Jeho tvář byla bledá a krásná strohým způsobem: ostré rysy protínaly vrásky zkušeností a rudé rty se stáčely do sotva znatelného úsměvu. U zamřížovaného okna pozoroval ji – Ženu (K) s dlouhými zrzavými vlasy nedbale sepnutými, která nejistě překročila práh komnaty.
Vtom se V pohnul jako stín. Beze slova ji uchopil pod krkem a přitiskl k sobě tak pevně, že pod prsty cítil tlukot jejího srdce. Jeho tesáky – dlouhé jako dýky – se hluboko zabořily do krční tepny K. Vteřinu se bránila, ale pak uvolnila svaly; její tělo se poddalo jako odhozená loutka.
V pil pomalu a vychutnával si horkou krev stékající do jeho hrdla. Cítil palčivý jed pronikající jejími žilami – jed, který navždy změnil vnímání K. Když dorazil k pulzu, žena mimovolně zasténala; ruka jí bezvládně klesla na jeho rameno.
Upír odtrhl rty od jejího krku a podíval se do mlžících se očí K. Usmál se ještě šířeji – nyní už byla jen stínem člověka, připraveným na každé pokynutí.
Jed se šířil jejím krevním oběhem jako oheň: kůže hořela živoucí touhou; rty se nesouvisle chvěly. V pozoroval, jak ztrácí poslední zbytky vědomí – a cítil uspokojení mísící se s podivným druhem... hladu.
Obrátil ji zády ke zdi. Kámen byl pod jejími nahými rameny ledový, ale ona se už netřásla strachem – pouze touhou vyvolanou jedem.
Svlékání a kontrast teplot
Upír pustil její krk s posledním líným sáním a zanechal na kůži K rudou stopu – jako pečeť vypálenou rozžhaveným železem.
Jeho ruka škubla za ramínko šatů K a látka se roztrhla se suchým zapraskáním. Druhé zatažení a celá horní část oděvu spadla na podlahu jako mrtvá hadí kůže.
Kamenná zeď za zády K byla studená jako hrob, ale její nahá ňadra se rychle zvedala v rytmu zrychleného dechu. V přitiskl rty k jednomu z nich – jeho jazyk obkroužil ztvrdlou bradavku a pak ji lehce kousl.
„Neměla bys tu být,“ zamumlal přímo do její kůže. Jeho hlas zněl jako zvuk otevírané staré rány: hluboký, chraplavý a plný skryté hrozby.
K neodpověděla – pouze tiše zasténala, když se jeho zuby znovu dotkly citlivého místa. Její ruka zamířila k jeho bokům; prsty vklouzly pod látku kalhot V.
„Ne tak rychle,“ zašeptal a prudce se od ní odtrhl. Jeho oči v šeru zářily rudě jako oči divokého zvířete.
Chytil ji za zápěstí a přitiskl jí ruku ke zdi nad hlavou. Jeho druhá ruka klouzala po vnitřní straně stehna K – od boku až ke kolenu. Kůže pod jeho prsty byla rozpálená jako pec, ale on pokračoval pomalu a vychutnával si každý záchvěv jejích svalů.
„Jsi tak mokrá,“ zašeptal spokojeně. Jeho hlas se odrážel od kamenných stěn.
K těžce oddechovala; její boky se mimovolně tlačily proti jeho ruce. Když prsty V dorazily k nejvlhčímu místu, prohnula záda jako kočka v říji.
„Prosím,“ zasténala slabě sevřeným hrdlem.
V se krátce zasmál – ten zvuk byl ostrý a nepříjemný jako skřípění kovu o sklo.
„Nejprve se musíš naučit poslušnosti,“ řekl a pustil její ruku. Jeho dlaň dopadla na hýždi K a pevně ji sevřela.
„A teď si klekni.“
K na zlomek sekundy zaváhala – ale pak se její kolena poslušně podlomila. Padla na podlahu a široce roztáhla nohy v gestu naprosté kapitulace.
„Hodná holčička,“ zamumlal V a stál nad ní jako bůh nad obětí. Jeho úd už byl tvrdý a naběhlý; na špičce se leskly kapičky před-ejakulátu.
„Otevři ústa.“
K poslechla bez váhání – její rty se lákavě rozevřely. V chvíli pozoroval ten výjev a potom... prudce ustoupil.
„Ještě nejsi hodna,“ řekl přísně. Jeho dlaň ji lehce udeřila do tváře – jednou, podruhé, potřetí.
„Ale naučíš se...“
K tiše vzlykala na podlaze, ale nepokusila se bránit. Už věděla, že s ní ten muž může dělat cokoli – a ona po tom toužila víc než po čemkoli jiném.
„Prosím...“ zašeptala skrz slzy.
V před ní poklekl; jeho ruka se znovu dotkla její tváře. Tentokrát palcem jemně pohladil tvář K a setřel jí slzu.
„Podívej se na mě,“ přikázal mírněji.
K zvedla hlavu. Jejich oči se setkaly – její byly plné bolesti a touhy, jeho... v tom světle se daly jen těžko číst.
„Jsi moje,“ řekl tiše. Jeho hlas nyní zněl jako samet.
„A budeš dělat všechno, co ti přikážu.“
K horlivě přikývla.
„Ano, Pane...“ zašeptala.
V se usmál. Tentokrát to byl opravdový úsměv – plný něhy a... hrdosti?
„Dobře,“ zamumlal a zvedl ji z podlahy.
„Teď ti ukážu, jak být opravdovou ženou.“
Jeho ruka znovu zamířila k jejím vlasům; lehce za ně zatáhl a donutil K sklonit hlavu.
„Vezmi ho do úst,“ přikázal ostře.
K okamžitě poslechla. Její teplé rty objaly špičku jeho mužství a jazyk ji jemně obkroužil.
„Ach ano...“ zasténal V a sevřel prsty její vlasy.
„Přesně tak...“
K pomalu sála a vychutnávala si každý záchvěv jeho těla. Cítila, jak v jejích ústech roste tvrdost; sliny se mísily se slanou chutí.
„Hlouběji...“ zavrčel V a zatlačil její hlavu silněji dolů.
K se lehce zakuckala, ale nepřestávala. Už věděla, že musí udělat všechno, co chce – jinak by ji znovu potrestal.
„Hodná děvko...“ zamumlal V, když ucítil, jak se její hrdlo kolem něj stahuje.
„Ano... hodná děvko...“ Někdy stojí za to odvážit se udělat další krok a splnit své nejskrytější fantazie bez jakýchkoli omezení.
Náhle ji uchopil za ramena a prudce zvedl. K padla na záda a široce roztáhla nohy v očekávání.
„Vezmi si mě,“ zasténala prosebně.
V neodpověděl. Jeho tělo na ni dopadlo silou, která z jejích prsou vyrazila hlasitý výkřik rozkoše i bolesti zároveň.
„Ach Bože...“ sténala K a obepnula nohama jeho boky.
„Šukej mě... šukej mě tvrdě!“
V se v ní pohyboval rychle a brutálně. Jeho rty se přisály k jejímu krku a při každém hlubokém přírazu silně sály.
„Jsi moje...“ vrčel mezi přírazy.
„Jen moje...“
K se pod ním svíjela jako had. Nehty mu škrábaly záda; rty si rozkousla do krve rozkoší.
„Udělej se pro mě...“ přikázal V a zrychlil tempo.
„Ukaž mi, jak moc po mně toužíš!“
K hlasitě vykřikla. Vlna orgasmu do ní udeřila jako blesk – její tělo se prohnulo do oblouku a poševní svaly se kolem jeho údu křečovitě stáhly.
„Ano!...“ zařval V a hluboko v ní vyvrcholil. Jeho tělo se chvíli chvělo a pak bezvládně kleslo na K.
Leželi tak dlouho – propletení, zpocení a rychle dýchající. V jí jemně líbal vlasy; jeho dech se pomalu uklidňoval.
„Hodná holčička...“ něžně brumlal.
„Velmi hodná holčička...“
K se slabě usmála. Už věděla, že je jeho – tělem i duší.
„Miluji tě, Pane,“ zašeptala sotva slyšitelně.
V zvedl hlavu a pozorně se na ni podíval. Jeho oči v šeru rudě zářily.
„Zopakuj to,“ přikázal přísně.
„Miluji tě, Pane...“
K poslušně zopakovala.
„Dobře...“ zamumlal a přitáhl si ji blíž.
„A teď spi, moje malá upírko.“
K zavřela oči. Jed v jejích žilách způsobil, že spánek přišel okamžitě – hluboký a beze snů.
V se na ni chvíli díval a pak tiše povzdechl.
„Ano...“ zamumlal pro sebe.
„Tohle je teprve začátek...“
Pomalu vstal a přistoupil k oknu. Měsíc té noci jasně svítil; jeho záře se odrážela v rudých očích Upíra.
„Zítra tě naučím víc, moje maličká...“ zašeptal k měsíci.
„Ach, tolik věcí...“
Široce se usmál. Jeho zuby se ve tmě bíle leskly.
„Budeš tou nejúžasnější upírkou, jaká kdy byla stvořena...“
„Mojí věčnou milenkou...“
„Mým životem...“
„A mojí smrtí...“
Otočil se a vyšel z komnaty. Kdesi v dálce protáhle zahoukala sova.
„Ano...“ pomyslel si V, když sestupoval po schodech.
„Noc teprve začíná...“
Překročení hranic
Čas plynul nekonečně pomalu, když leželi propletení na studené kamenné podlaze. Žena (K), nyní označená a proměněná Upírem (V), cítila, jak jeho tělo vedle ní postupně chladne. Jeho dech se už dávno uklidnil, zatímco ona se stále třásla – nejen zimou, ale také zbytky extatického otřesu, který před chvílí roztrhal její duši na kusy. Jeho tesáky stále nesly stopu její krve na krku; jeho prsty, které ještě nedávno drtily její boky, nyní bezvládně ležely na jejím břiše.
V se pohnul jako první. Zvedl hlavu a pohlédl dolů – jeho rudé oči zářily i v šeru, jako by odrážely oheň z jejích žil. Chvíli na ni beze slova hleděl a pak se usmál – nebyl to však úsměv dravce ani pána; spíše připomínal úsměv někoho, kdo právě nalezl ztracený kousek sebe sama.
„Vstaň,“ přikázal tiše. Jeho hlas zněl jinak než předtím – hlubší, měkčí, přesto v sobě stále nesl tón nezpochybnitelné dominance.
K se pomalu zvedla. Její nahé tělo se lesklo potem a krví, ale teď se cítila... jiná. Jako by z ní nadobro spadla tíha prvotního strachu a uvolnila místo něčemu mnohem primitivnějšímu: hladu.
„Pojď sem,“ pokračoval V a rukou ukázal směr. Jeho pohyb byl plynulý jako u divokého zvířete – sebejistý a hypnotizující.
K poslušně vykročila vpřed. Každý krok se odrážel ozvěnou v obrovském sále a zdůrazňoval intimitu této chvíle. V nyní stál u jednoho z vysokých oken, jímž dovnitř pronikalo bledé měsíční světlo – stříbřitá záře obklopovala jeho siluetu téměř mystickým jasem.
„Opři se,“ přikázal, když se zastavila vedle něj. Její ruce se mimovolně dotkly chladného kamene zdi; dech se jí v očekávání lehce zrychlil.
V z ní nespouštěl oči. Jeho prsty se pomalu zvedly a lehce se dotkly její tváře – něžný dotek kontrastoval s brutalitou jejich předchozího spojení. „Dívej se,“ zašeptal.
K se podívala tam, kam on: na úplněk, visící nízko nad obzorem. Jeho svit vynášel ze tmy obrysy starých stromů a stíny tančící po nádvoří hradu.
„Tohle je tvůj nový život,“ promluvil V a jeho slova v sobě nesla tíhu osudu. „A smrt. Protože od nynějška už pro tebe neexistuje denní světlo.“
K cítila, jak jí chlad proniká kůží – tentokrát to však nebyl strach; spíše elektrizující vzrušení při pomyšlení na věčnost, která se před ní otevírala.
„Pij,“ přikázal náhle V. Jeho dlaň se přitiskla k jejímu krku a odhalila pulzující tepnu.
K na zlomek sekundy zaváhala. A pak, vedena jakýmsi prvotním instinktem (nebo snad jeho vůlí), sklonila hlavu a...
Její rty se přitiskly k jeho kůži. Vova krev byla zároveň hořká i sladká – chuť, která měla od nynějška určovat každý její dech.
V tiše zasténal. Jeho ruka se sevřela v jejích vlasech a přidržela ji pevněji. K cítila, jak jí mysl zaplavuje vlna euforie; jak se hranice mezi nimi a vnějším světem stále více rozplývají.
„Dobře,“ zachraptěl V, když se od něj konečně odtáhla. Jeho oči nyní plály jasněji než kdykoli předtím – rudé jako rubín a plné uznání.
„Stala ses jednou z nás.“
K se široce usmála. Krev jí stékala po bradě a mísila se se slzami (byly to vůbec slzy?), když zvedla ruku k ústům a olízla si prsty.
„Navždy tvoje,“ odpověděla šeptem. Její hlas zněl nyní jinak – hlubší, svůdnější; hlas skutečné upírky.
V ji prudce přitáhl k sobě. Jeho rty rozdrtily její v polibku, který nenechával prostor pro pochybnosti: byla jeho – tělem, duší i krví.
„Ano,“ zamumlal mezi polibky. „Navždy.“
Kdesi v dálce sova protáhle zahoukala – starý strážce noci zdravil novorozenou princeznu temnoty.
„Pojď,“ V se lehce odtáhl a natáhl ruku směrem k temné chodbě. „Dnes v noci tě toho musím hodně naučit.“
K ho poslušně následovala – její kroky byly nyní jisté a srdce jí bilo (nebo spíše pulzovalo?) v rytmu věčnosti.
„Vítej doma, má královno,“ zašeptal V, když mizeli v temnotě hradních chodeb. Jeho smích se rozlehl ozvěnou prázdnými sály – čistý a divoký; smích bytosti, která nalezla svou druhou polovinu.
A tak začínala jejich věčnost – propletená v objetí temnoty a vášně, poznamenaná krví a hvězdami. A měsíc to všechno shora pozoroval... tichý svědek zrození nové legendy.
🔞 Máš chuť na další pikantní zážitky naživo? Podívej se na krásné modelky plnící fantazie před kamerou: 👉 Vstup do bezplatného sex chatu Stripchat
Leave a Reply