“Dominacja 2126”

DOMINANCE, PÍSEK, KOV A PACH POTU

Poušť Thal'mora se rozprostírala až k obzoru, rozpálená doběla brutálním sluncem obíhajícím v nestabilní atmosféře. Mezi zrezivělými troskami města Caldera-9, bývalé výzkumné stanice Federace, kroužily jen větry, prach a ozvěna dávno zapomenutých výkřiků. Ale toho večera bylo ticho přerušeno.

Na střechu jedné z dochovaných staveb, pokryté starými solárními panely, vyšplhala žena. Její tělo se lesklo potem a černá kožená bunda, sotva zapnutá na prsou, kontrastovala s její hlavou oholenou po stranách. Kira – vůdkyně jejich čtyřčlenné skupiny – se dalekohledem dívala na pustinu. Měla oči, které neznaly slitování.

Za ní, u vchodu do nitra bunkru, stála Mara – vysoká, s olivovou pletí a tetováním táhnoucím se od šíje až ke stehnům. Oblečená v průsvitné síťovině dovolovala větru, aby laskal její tělo. Byla klidná, ale v očích jí hořel oheň.

Dole, uprostřed ruin, leželi na matraci dva muži – Riven a Tao. První – mohutně stavěný, holohlavý, s kybernetickými implantáty v šíji. Druhý – hubený, nervózní, s jemnými rysy a mechanickou paží.

Jejich dech byl po dlouhé výpravě stále těžký, ale oči nespouštěli ze žen.

— Na západě jsem viděla kouř — řekla Kira. — Ještě tu někdo žije. Ale na to teď není čas. Teď... — odhodila dalekohled stranou a pohlédla na své společnice a společníky — teď je čas, abyste mi byli užiteční i k něčemu jinému než k nošení panelů.

Mara pomalu sestoupila po schodech, boky se jí hypnoticky pohupovaly. Když došla k Rivenovi, nezastavila se, jen mu přejela chodidlem po hrudi.

— Ležíš jako pes — utrousila pohrdavě. — A líbí se ti to, že ano?

Riven se křivě usmál, ale nepopřel to. Mara si dřepla, chytila ho za bradu a přinutila ho, aby se jí podíval do očí.

— Chceš, abych ti dovolila, aby ses mě dotkl?

— Ano... — zašeptal a cítil, jak se mu zrychluje tep.

— Tak nejdřív budeš lízat Taoa.

Tao překvapeně zvedl oči. Kira k nim beze slova sestoupila a rozepínala si bundu. Pod ní nic neměla. Její tělo pokryté jizvami a zlatými implantáty připomínalo živou zbraň.

— Mara určuje pravidla, ale tempo volím já — zamumlala. — Začínáme.

Kira přistoupila k Taovi a jediným pohybem z něj strhla kalhoty, přičemž ho uchopila za mechanickou paži, jako by to byla rukojeť. Riven už klečel mezi jeho nohama a jeho jazyk nejistě začínal laskat místa, kterým se až dosud před muži vyhýbal. Tao oddychoval, nezvyklý na to, ale neprotestoval. Jeho tělo reagovalo rychleji než mysl.

Mara se posadila Rivenovi na obličej, zády k nim, lehce se nadzvedla a přitiskla jeho hlavu k sobě.

— Hlouběji — vyštěkla skrz zaťaté zuby. — Jinak tě zase připnu k pracovnímu stolu.

Jeho jazyk už byl vlhký a neústupný. Mara zasyčela, přitiskla ho k sobě ještě silněji a pohybovala se v rytmu, který patřil jen jí. Tao se Kiře poddal, když na něj obkročmo nasedla a sevřela stehny jeho boky.

Střet jejich těl byl brutální a bezprostřední. Nebyla v něm žádná něha. Byla v něm dominance. Kira se nad ním skláněla, napínala svaly, zpocená a divoká jako stroj, který zná jediný rozkaz: brát.

Sténání, dech, vlhkost a drsnost písku pod koleny. Mara sahala dozadu a zároveň laskala Taoa, prsty dráždila jeho nejcitlivější místa. Riven byl stále uvězněný pod jejími stehny, jeho tvář mokrá a rudá.

Po několika minutách intenzivní hry Kira sklouzla z Taoa a odstrčila ho stranou.

— Teď ty, Rivene. Ukaž, že nejsi jen hloupý nosič článků.

Mara vstala a přistoupila k Taovi, přitiskla mu dlaň ke krku.

— Nehýbej se. Chci se dívat, jak používají tvého kamaráda.

Riven přistoupil ke Kiře, stále oddechoval, penis měl zduřelý a připravený. Kira ho chytila za zátylek, přitáhla si ho k sobě a vrhla se na něj jako hurikán, narážela do jeho těla silou, kterou nedokázal ovládnout.

Rytmus se zrychloval. Těla se proplétala, pot se mísil se slinami, jazyky hledaly ústa, prsa a šíje. Mara vrněla, Tao pod jejím dotykem sténal.

Když všechno explodovalo, nebyla žádná jména. Jen křik. A poušť, která naslouchala.

PŘÍCHOZÍ

Následujícího dne byl vzduch hustší, jako by ohlašoval bouři. Kira se probudila jako první. Její tělo stále vonělo potem, kovem a sexem. Trhlinou ve stěně bunkru pohlédla na písek, kde se objevily četné stopy.

Boty. Ženské. Lehké, ale rozhodné. A ještě něco.

Mara už stála venku, nahá, s plazmovou puškou opřenou o bok. Když k ní Kira přistoupila, obě se zadívaly do dálky.

Na obzoru se přibližovala silueta. Žena. Rezavé vlasy spletené do tlustých provazců, tělo v černém, přiléhavém brnění, rozepnutém až k pupíku. Měděná pleť, znepokojivě světlé oči. Nesla s sebou jen energetické kopí a pohled, který neznal strach.

— Do prdele... — zašeptala Mara. — To není průzkumnice. To je predátorka.

Kira se pomalu usmála.

— Právě včas. Naše parta potřebuje novou hračku.

Když žena dorazila do tábora, neřekla nic. Prostě vešla, jako by je znala celá léta. Podívala se na Kiru, potom na Maru, a její pohled sklouzl po Rivenovi a Taovi, kteří se právě zvedali z lůžka.

— Jmenuji se Saph — oznámila. Její hlas byl hluboký, s dravým tónem. — Vaše teplo je cítit po celém okolí. Musela jsem ho pocítit zblízka.

Mara povytáhla obočí.

— Myslíš, že můžeš jen tak vejít?

Saph k ní bez obav přistoupila. Jejich tváře byly jen centimetry od sebe, jejich dechy se střetly.

— Nepřišla jsem prosit. Přišla jsem zjistit, kdo tady skutečně vládne. — Její úsměv byl sotva patrný. — Možná jsi to ty. Možná Kira. Možná... — přejela pohledem Taoa a Rivena — někdo další. Ráda se dívám, jak se hierarchie hroutí.

Kira zvedla ruku a gestem Maru umlčela. Podívala se na Saph jako na hádanku, kterou je třeba vyřešit, ne jako na hrozbu.

— To se ještě ukáže, pouštní dívko.

Mezitím Riven ze Saph už nespouštěl oči. Něco ho na ní přitahovalo. Tao vycítil, že tahle žena není obyčejná. Její pohyby, hlas, přítomnost — všechno bylo jako důmyslně zkonstruovaná past. Ale jak krásná past...

Toho večera, když slunce přešlo do mrtvé rudě, si Saph sedla vedle Kiry k ohni. Dlouho mlčela a pozorovala pohyby velitelky. Mara se věnovala Taovi, seděla mu na klíně a hrála si s jeho mechanickou rukou. Riven, lehce podnapilý, těkal pohledem mezi třemi ženami.

Saph se naklonila ke Kiřinu uchu.

— Pamatuj, kdo tě spatřil jako první. Kdo v tobě okamžitě uviděl velitelku... nejen v tobě, ale i na tobě.

Kira po ní koutkem oka pohlédla.

— A ty? Kdo jsi? Pozorovatelka?

Saph se jen usmála a vstala. Vrhla pohled směrem k ostatním a pak nahlas řekla:

— Dnes spím s Kirou. Poradíte si sami.

Tón jejího hlasu nepřipouštěl námitky.

Mara do ní zabodla pohled, ledový a nabitý hněvem. Tao odvrátil zrak. Riven zatnul zuby. Ale nikdo nic neřekl.

Saph popadla Kiru za ruku a odtáhla ji do temnoty bunkru.

Uvnitř bunkru bylo chladněji než venku, ale neméně neútulno. Stěny, stále páchnoucí prachem, železem a potem, odrážely každý nádech, každou změnu tónu. Saph strčila Kiru směrem ke kovové desce, která kdysi sloužila jako operační stůl. Teď měla jiné využití.

Kira se opřela dlaní o studený povrch a nespouštěla ze Saph oči.

— Takže tohle je tvůj způsob, jak „mluvit“ s velitelkou? — utrousila jízlivě.

Saph přistoupila pomalu, krok za krokem, jako by ji měla každá vteřina nasytit. Zastavila se před Kirou a zvedla ruku k jejímu obličeji. Neudeřila ji. Položila jí prst na rty.

— Nejsem tu proto, abych si povídala, — zašeptala. — Jsem tu proto, abych tě odzbrojila. V každém smyslu.

Její rty byly žhavé, když se přisály ke Kiřiným rtům. Střet byl prudký, jazyky bojovaly o prostor, o nadvládu. Ale Saph byla první, kdo popadl Kiru za krk a přitiskl ji k desce stolu.

Jedním pohybem rozepnula zip vlastního brnění a odhalila prsa — pevná, tmavá, s piercingem v levé bradavce. Kira pozvedla koutek úst.

— Líbí se mi, když jsi rychlá.

— Nejsem rychlá. Jsem přesná, — zamumlala Saph a přitiskla své stehno mezi Kiřiny nohy.

Teplo těl mezi nimi vybuchlo. Kira roztáhla nohy, objala Saph boky a hledala její rytmus. Ale Saph jí nedovolila převzít vedení. Chytila její ruce a připoutala je k ocelovému stolu páskem z vlastního opasku.

— Chceš velet? — zeptala se. — Dokaž, že to dokážeš bez rukou.

Začala pomalu. Saphin jazyk klouzal po Kiřině krku a zanechával za sebou vlhkou stopu až k prsům. Její rty se sevřely kolem bradavky a nemilosrdně, silně ji sály, zatímco prsty sjížděly mezi Kiřina stehna a pomalu, dráždivě se posouvaly, avšak s naprostou kontrolou.

Kira zasténala, tiše, ale intenzivně. Neprosila. Nežadonila. Ale dýchala stále rychleji.

Saph do ní vklouzla prsty hluboko a silně, jediným pohybem. Kira napjala tělo, ale neodtrhla pohled od očí své protivnice.

— To je všechno? — vydechla. — Na víc se nezmůžeš?

Saph se dravě usmála. Druhou rukou sáhla pod desku, kde předtím nechala krátký vibrující váleček s nápisem M39A — k dezintegraci organické struktury. Jediným kliknutím ho spustila a přiložila ho k vnitřní straně Kiřina stehna.

Kira se zachvěla. Vibrace pronikla svaly, nervy, udeřila do páteřního moku. Její dech se změnil v syknutí. Zmítla sebou, ale popruhy držely pevně.

Saph sklouzla níž, až se její rty ocitly tam, kde vlhkost už prosakovala kůží. Její jazyk byl přesný, soustředěný, zatímco vibrátor kmital stále rychleji. Kira přestala mluvit. Zůstaly jen zvuky — sténání, chvění, údery těla o kov.

Když přišel orgasmus, přišel bez varování. Kiřino tělo se prohnulo, třáslo se a vzlykalo skrz zaťaté zuby. Saph ani na okamžik nepřestala. Líbala ji, dokud nezmizelo veškeré napětí, dokud nezůstalo nic než ozvěna.

Rozepnula popruhy a zvedla tvář. Rty měla vlhké, oči klidné.

— Teď víš, proč se nemusím nikomu klanět — řekla tiše.

Kira se na ni podívala se směsicí hněvu a obdivu.

— Jdi do prdele.

— Právě to jsem udělala.

POHYBY VE STÍNU

Noc byla dlouhá. Když se Kira za svítání vrátila do hlavní místnosti bunkru, Mara už nespala. Seděla u terminálu a předstírala, že prochází data ze sondy. Tao a Riven si mezi sebou vyměňovali napjaté pohledy.

Saph ještě spala. Její nahé tělo spočívalo na lůžkovinách, jako by sem patřila už celá léta. Kira se na ni dlouhou chvíli dívala.

Nic neřekla.

Necítila se poražená. Ale věděla jedno — Saph nepřišla jen pro potěšení. Každý její dotek, každé slovo a každý pohyb byly jako skládání dílků většího plánu. A Kira nehodlala čekat, až se puzzle složí samo.

V poledne zavolala Rivena. O samotě.

— Musíme si promluvit — řekla. Její tón byl tvrdý. — O Saph.

Riven se zamračil.

— Víš, že ji všichni sledují. Ale nikdo neví, co chce.

— A právě proto ji využijeme — zašeptala Kira a naklonila se k němu. — Chci, abys jí dovolil přiblížit se k tobě. Neodporuj jí. Ukaž, že jsi slabý, snadno ovladatelný. A až začne mluvit víc, já budu poslouchat.

— Odposlech? — zeptal se.

— Něco lepšího — usmála se. — Důvěru.

Riven nevypadal přesvědčeně, ale přikývl.

O několik hodin později se Saph sama procházela mezi ruinami Caldery-9. Na první pohled bezstarostně. Riven ji následoval, jak bylo naplánováno.

Kira je z dálky pozorovala, ukrytá za optickým senzorem namontovaným na průzkumné helmě. Viděla jejich rozhovor. Saph byla klidná, lehce svůdná. Riven předstíral uvolněnost. Byl dobrý herec.

Ale nestačilo jen předstírat. Bylo třeba uvěřit, že Saph vláčejí do pasti — dřív, než do ní ona vláčí je všechny.

Mezitím Mara seděla ve stínu bunkru a brousila nůž. Její oči neviděly nic kromě Kiry a Saph. A přestože mlčela, v její hlavě narůstalo něco, co se mohlo změnit v bouři.

Večer, když písek znovu začal šumět ve větru a bunkr zahalilo ticho, se Kira vrátila z pozorování. Našla Maru čekající ve tmě servisní haly, kde kdysi bývali meši.

— Věděla jsem, že sem přijdeš — řekla Mara bez emocí a otáčela nožem mezi prsty.

Kira se zastavila. Opřela si ruce v bok.

— Sleduješ mě?

— Přestala jsem až ve chvíli, kdy jsi té pouštní děvce dovolila, aby tě ošukala — zasyčela Mara. — A udělala jsi to, jako bych tam nebyla.

Kira přimhouřila oči.

— Byla to hra. A ty to víš.

Mara odhodila nůž. Čepel se zabodla do zdi těsně vedle Kiřiny hlavy.

— Nemel mi o hře. Není to hra, když sténáš tak, že to všichni slyší. Dokonce i stroje.

Než Kira stačila odpovědět, Mara k ní přistoupila a udeřila ji pěstí do paže. Ne plnou silou — spíš jako zkoušku. Kira jí úder oplatila. Brutálně ji odstrčila, až Mařina záda narazila do kontejneru s díly.

— Chceš uvolnit napětí? — zavrčela Kira. — Tak ukaž, že umíš něco víc než vrčet v koutě.

Mara se na ni vrhla. Srazily se jako dvě bouře. Jejich těla do sebe narazila, nehty škrábaly, rty kously. Kira převzala iniciativu, přitiskla Maru ke kontejneru a sevřela jí hrdlo. Mara zasyčela, ale roztáhla stehna.

— Jen nebuď něžná — zašeptala.

Nebyla.

Kira vklouzla dlaní pod látku Mařiných kalhot, už mokré, už připravené. Jejich rty se prudce střetly, líbaly se a zároveň si ubližovaly. Mara jí vsunula ruku mezi nohy, nemilosrdně ji hladila, rytmicky, rychle, nepříjemně silně. A přesně to obě chtěly.

Obě skřípaly zuby, jak napětí rostlo. Jejich těla se leskla potem, kolena narážela do chladného kovu. Když dosáhly vyvrcholení, téměř současně, Kira kousla Maru do zátylku, až vytryskla krev. Mara jí na oplátku zaryla nehty do hýždí.

Dlouho lapaly po dechu. Mlčky.

Nakonec Mara řekla:

— Saph tě prokoukne. Ale já tě znám zevnitř. Když bude třeba, budu tě držet na vodítku.

Kira si otřela ústa a chladně se na ni podívala.

— Pak to uděláme znovu. S obojkem.

O dva dny později viselo všechno ve vzduchu — touha, podezření, ambice. Saph nekomentovala blízkost mezi Kirou a Marou. Naopak — dívala se. Pozorovala je, jako by čekala, až se něco zlomí, až některá z nich udělá první neopatrný krok.

Ale první ho udělala ona.

Toho večera, když Mara seděla na střeše bunkru a čistila zbraň, zatímco Kira kontrolovala data ze senzorů, Saph mezi ně beze slova vstoupila. Její přítomnost byla jako elektrostatické napětí — nepatrná, ale nedala se ignorovat.

— Obě máte pravdu — řekla klidně. — Obě jste silné. Proto žádná z vás nevyhraje, dokud budete bojovat každá zvlášť.

Mara zvedla oči. Kira zatnula čelisti.

— Co navrhuješ? — zeptala se Kira.

Saph k nim pomalu přistoupila. Posadila se mezi ně. Její ruka spočinula nejprve na Kiřině stehně, potom — druhá — na Mařině zátylku.

— Navrhuji... abychom místo boje udělaly něco, co celý tenhle systém rozvrátí. A vybudovaly nový. Podle našich pravidel. Ve třech.

Mara se podívala na Kiru. Jejich oči už nebyly plné hněvu. Teď v nich bylo něco jiného. Nebezpečnějšího. Hlubšího. Touha po společné kontrole.

Více slov nebylo třeba.

Saph vstala a vydala se směrem do nitra bunkru. Ohlédla se přes rameno.

— Jdete?

Nečekala. Věděla, že půjdou.

V obytné místnosti byla světla ztlumená. Na tělo Saph dopadal rudý přísvit, když si rozepnula zbroj a upustila ji na zem. Kira a Mara vešly společně, beze slova. Jejich pohledy byly zajedno. Dnes nešlo o soupeření. Šlo o něco jiného.

Saph se posadila na postel a vyzývavě rozevřela stehna.

Mara byla první. Přistoupila, klekla si a bez okolků začala lízat vnitřní stranu jejích stehen. Saph zavřela oči a zhluboka dýchala. Kira se postavila za Saph a chytila ji za krk, čímž ji přinutila zaklonit hlavu. Její rty se sevřely kolem krku rusovlasé ženy, sály, kously a zanechaly stopu.

— Teď patříš nám — zašeptala.

Saph zasténala, ale nepokusila se převzít kontrolu. Alespoň zatím ne.

Mara zasunula dva prsty do nitra Saph, pomalu a jistě, zatímco jazykem stále dráždila její klitoris. Kira jí hladila prsa a pevně je svírala, až nehty zanechaly stopy. Potom sjela níž a vyměnila si s Marou místo.

Jejich jazyky se současně setkaly na těle Saph. Jedna ji laskala zepředu, druhá zezadu. Saph se mezi nimi svíjela a ztrácela rytmus, dech i hlas.

Jejich těla se uspořádala do trojúhelníku — smyslného, dynamického, plného tlaku a laskání. Dominance nepatřila žádné z nich. Všechny tři se střídavě ujímaly vedení, zkoumaly hranice a posouvaly je dál.

Když přišla exploze, byla společná. Jejich hlasy se propletly v jediný sten a tělo Saph se mezi jejich pažemi stáhlo.

Potom ležely společně. Kira otevřela oči jako první.

— To všechno mění — řekla tiše.

Saph se usmála.

— Nebo teprve začíná.